ELIÁŠ Alois 29.9.1890-19.6.1942

Alois ELIÁŠ
Narození	29.9.1890
Místo narození	Královské Vinohrady (Praha)
Úmrtí	19.6.1942
Místo úmrtí	Praha-Kobylisy
Povolání	45- Voják nebo partyzán 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace	Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 572-573
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46226

ELIÁŠ, Alois, * 29. 9. 1890 Královské Vinohrady (Praha), † 19. 6. 1942 Praha-Kobylisy, generál, politik, účastník 1. a 2. odboje

Pocházel z rodiny krejčího. 1908 maturoval na vinohradské reálce a 1908–11 vystudoval zeměměřické inženýrství na české technice v Praze. 1911–14 pracoval u firmy ing. Maxe Píchy na železničních stavbách v různých místech rakousko-uherské monarchie, především v Bosně. 1913 absolvoval jako jednoroční dobrovolník prezenční vojenskou službu. Hned po vypuknutí první světové války v červenci 1914 narukoval do rakousko- uherské armády, 23. 8. byl odvelen na ruskou frontu a zde již 31. 8. zajat. Od září 1914 do března 1916 prošel ruskými zajateckými tábory; od března 1916 do července 1917 pracoval jako technik při výstavbě železnic (dostavba dráhy Novonikolajevsk – Barnaul – Bijsk, budování železnice na Kavkaze). V červenci 1917 vstoupil do československých legií v Rusku a byl přidělen do 5. střeleckého pluku v Borispolu u Kyjeva; v říjnu 1917 odešel s transportem legionářů do Francie, kde v závěru války bojoval jako důstojník 21. československého střeleckého pluku na západní frontě (v Alsasku, na Aisně a u Terronu). Svou válečnou anabázi zachytil v denících, posmrtně vydaných v komentované edici V boji a v zajetí. Příběh legionáře a důstojníka A. E. (1999) a zčásti též v pamětní publikaci Vývoj a boje čsl. legií ve Francii (1924).

V lednu 1919 se v hodnosti kapitána vrátil do vlasti, vzápětí se zúčastnil bojů proti Polákům na Těšínsku a v létě téhož roku proti Maďarům na Slovensku. 1919–20 působil v hodnosti majora jako zástupce přednosty stavebního oddělení ministerstva národní obrany v Praze, 1920–21 ve funkci zatímního velitele 21. pěšího pluku v Čáslavi, 1921 byl krátce pobočníkem ministra národní obrany generála Otakara Husáka. 1921–23 vystudoval vysokou školu válečnou v Paříži. 1924 až 29 sloužil jako přednosta organizačního oddělení hlavního (generálního) štábu, 1929–31 druhý zástupce náčelníka hlavního štábu; souběžně postupoval i v hodnostech (1922 podplukovník, 1928 plukovník, od 1929 brigádní generál). 1931 až 33 působil jako velitel pěší brigády v Chomutově, 1933–35 velitel 3. divize v Litoměřicích, 1935–38 velitel V. sboru v Trenčíně; od 1936 měl hodnost divizního generála. Od ledna 1932 do července 1933 byl vedoucím československé vojenské delegace na konferenci pro omezení zbrojení v Ženevě. V době mnichovské krize vstoupil také do politiky. 30. 9. až 30. 11. 1938 působil krátce na ministerstvu národní obrany v Praze jako zástupce ministra generála Syrového, vykonávajícího zároveň funkci předsedy úřednické vlády. Ve vládě záhy projevil výrazný politický smysl a postavil se do čela skupiny ministrů usilujících o energické řešení situace na Slovensku i pevný postoj vůči tlakům nacistického Německa. 1. 12. 1938 až 15. 3. 1939 byl ministrem dopravy v poslední vládě II. republiky, s níž se stal po okupaci nacistickým Německem na stejném rezortu členem první vlády protektorátu Čechy a Morava.

27. 4. 1939–27. 9. 1941 vykonával úřad předsedy protektorátní vlády. V této funkci uskutečňoval – s podporou prezidenta Háchy a ve spolupráci s celým kabinetem, zejména s ministrem Jiřím Havelkou – politiku aktivní obrany protektorátní autonomie a českých národních zájmů. Vnější loajalitu vůči okupantům spojoval se snahami brzdit či oddálit plné začlenění českých zemí do Třetí říše a germanizační opatření i s intervencemi za oběti nacistických represí. Přitom využíval svých osobních vztahů s říšským protektorem K. Neurathem, s nímž se znal z doby svého působení v odzbrojovací komisi v Ženevě a s nímž ho pojila i příslušnost k zednářskému hnutí. Naopak se střetal s tvrdou nacistickou linií K. H. Franka. Současně spolupracoval s domácí rezistencí, zvláště s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa, na jejímž založení se významně podílel, ale též s Politickým ústředím, PVVZ a posléze s ÚVOD, a finančně je podporoval, stejně jako rodiny perzekvovaných odbojářů. Kromě toho měl kontakty se slovenskou zpravodajskou odbojovou organizací Flora. Během svého působení v čele protektorátní vlády udržoval spojení s československou exilovou politickou reprezentací v Londýně a snažil se s ní koordinovat svůj postup, i když pod bezprostředním dojmem domácích poměrů nemohl vždy akceptovat její požadavky. E. politika se setkávala s kritikou a denunciačními útoky českých pronacistických organizací (zvláště Vlajky) i aktivistické žurnalistiky, podporované okupanty.

Nacistické bezpečnostní složky postupně odhalily E. dvojí hru a shromažďovaly proti němu důkazy. V den příchodu Reinharda Heydricha do Prahy (27. 9. 1941) byl ministerský předseda E. v sídle říšského protektora v Černínském paláci v Praze zatčen a 1. 10. v krátkém soudním procesu, uspořádaném v sídle pražského gestapa v Petschkově paláci za předsednictví prezidenta berlínského Volksgerichtu Otto Thieracka, odsouzen za velezradu, zemězradu a podporování nepřítele k trestu smrti. Vykonání rozsudku bylo z Hitlerova rozhodnutí odloženo a E. byl držen jako rukojmí v pankrácké věznici v Praze. V nové situaci za stanného práva po atentátu na Heydricha byl na kobyliské střelnici z přímého rozkazu Heinricha Himmlera popraven. Stal se jediným oficiálním představitelem Němci okupované země, kterého nacisté popravili.

Po válce byl in memoriam povýšen do hodnosti armádního generála a vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Československým vojenským řádem Bílého lva Za vítězství. 1947 mu byla odhalena pamětní deska na jeho rodném domě ve Francouzské ulici v Praze na Vinohradech, 1990 po něm pojmenována ulice v Praze-Bubenči. V Brně E. ulice, pojmenovaná 1946, nesla jeho jméno po celou dobu komunistického režimu. Oficiální uznání E. odbojových zásluh bylo však relativizováno nejednoznačným hodnocením jeho role jako předsedy protektorátní vlády ze strany londýnského exilu i komunistické reprezentace. V 50.–80. letech (s výjimkou konce 60. let) byl jeho osud připomínán většinou jen v odborném historickém kontextu. O E. památku soustavně pečovala jeho manželka Jaroslava E. (1894–1981), jež ve spolupráci s historikem T. Pasákem soustředila rozsáhlou dokumentaci k manželově činnosti za protektorátu a napsala paměti. Plného ocenění se E. dostalo až po roce 1989. Urny manželů E. byly 2006 uloženy v Národním památníku na Vítkově.

L: OSND 2/1, s. 409; MSN 2, s. 550; KSN 4, s. 78; ČsB 1, nestr.; Malý encyklopedický slovník A–Ž, 1972, s. 285; Ilustrovaný encyklopedický slovník 1, 1980, s. 583; MČE 2, s. 304; ČBS, s. 132; Tomeš 1, s. 290; Velká všeobecná encyklopedie Diderot 4, 2001, s. 572; Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, 2005, s. 65; T. Pasák, Generál A. E. a odboj, 1991; R. Kvaček – D. Tomášek, Generál A. E., Jeden český osud, 1996 (2. vyd. 2001); J. Eliášová – T. Pasák, Heydrich do Prahy – E. do vězení, 2002; H. Masařík, V proměnách Evropy. Paměti československého diplomata, 2002, rejstřík.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Josef Tomeš

• 

  Alois Eliáš a Emil Hácha

• 

  Pamětní deska A. Eliáše na domě ve Francouzské ulici v Praze