ČERNUŠÁK Gracian 19.12.1882-13.10.1961

Gracian ČERNUŠÁK
Narození	19.12.1882
Místo narození	Ptení u Prostějova
Úmrtí	13.10.1961
Místo úmrtí	Brno
Povolání	73- Uměnovědec nebo historik umění 68- Redaktor nebo žurnalista
Citace	Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 21-23
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44865

ČERNUŠÁK, Gracian, * 19. 12. 1882 Ptení u Prostějova, † 13. 10. 1961 Brno, hudební historik, lexikograf, kritik, pedagog, redaktor, odborný spisovatel

Hudebnost se projevovala především v matčině selském rodu Otrubových. Studia Č. umožnil otec, zámožný obchodník a hostinský. Během docházky do obecné školy v rodišti se učil hrát na housle u kaplana Ferdinanda Janů a u učitelů Vojtěcha Smrčky a Vojtěcha Všetičky. Jako žák účinkoval při figurálních mších, na dobročinných koncertech a školních slavnostech. Se základy klavírní hry ho seznámila starší sestra Bedřiška a hru na varhany procvičoval v místním kostele. 1893–99 studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Viktor Navrátil, tamní klasický filolog a učitel zpěvu, v něm probudil zájem o hudebně teoretická studia a přivedl ho jako altistu do pěveckého spolku Žerotín ke sbormistru Antonínu Petzoldovi. Dále ředitelství školy Č. svěřovalo vedení pěveckých a hudebních kroužků, dovolilo mu zastupovat varhaníka v kapucínském kostele a účinkovat na koncertech školního orchestru. Zažil památné provedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila, které na koncertech Žerotína 18. a 19. 4. 1896 řídil autor díla. Z Olomouce po roztržce a ukončeném šestém ročníku přestoupil na gymnázium v Kroměříži. Tam dále rozvíjel své hudební nadání: působil na něho Ferdinand Vach, jeho nový učitel zpěvu, pomáhal u klavíru při nácviku skladeb, zastupoval varhaníka v proboštském chrámu a seznamoval se s tvorbou Vítězslava Nováka. Byl i na prvním provedení Janáčkovy kantáty Amarus (2. 12. 1900), které s pěvecko-hudebním spolkem Moravan sice Vach nastudoval, avšak provedení řídit odmítl. Neúplný orchestr, v němž Č. hrál, řídil Janáček sám.

Po maturitě Č. odešel do Prahy a od 1901 studoval na UK zeměpis a dějepis. Navštěvoval přednášky mj. Jaroslava Golla, Josefa Pekaře, Tomáše G. Masaryka, Josefa Šusty a Jana Gebauera. Hudební teorii studoval u Karla Steckera a estetiku u Otakara Hostinského. Absolvoval v zimním semestru 1904/05 studijní pobyt na Jagellonské univerzitě v Krakově, kde poslouchal výklady Wincenta Zakrzewského, Karola Potkańského a Marjana Zdziechowského. Za studií v Praze sledoval hudební život a 1901–02 byl sbormistrem Akademického pěveckého sboru. Studia na UK ukončil 1905, avšak státní zkoušky složil až 1907, kdy už dva roky působil jako profesor na Obchodní akademii v Hradci Králové.

Ve východočeské metropoli Č. působil 1905–18. Byl sbormistrem ženského pěveckého spolku Eliška (1906–12) a Volného pěveckého sdružení Nepasičtí pěvci (1907–18), s nimiž studoval sborový repertoár a za spoluúčinkování vojenského orchestru prováděl i kantátové skladby, dále byl členem klavírního kvinteta a jako klavírista vystupoval i na večerech Besedy. 1906 nastudoval s ochotnickým spolkem Klicpera Tylova Strakonického dudáka s hudbou Mořice Angera, největšího úspěchu však dosáhl uvedením Tylovy a Škroupovy Fidlovačky (1917). V krajinských listech Osvěta lidu (1906–12), Ratibor a Kraj Královéhradecký (1915–18) informoval o hradeckém kulturním životě i o operních představeních, které tam uvádělo Divadlo sdružených měst východočeských. Studoval památky literátských kůrů a hudebněhistorický materiál uložený ve sbírkách hradeckého městského muzea. Pro potřeby studentů vydal Všeobecný dějepis pro vyšší obchodní školy 1 a 2. O přeložení do Brna usiloval už 1914, ale jeho žádosti o místo profesora zeměpisu a dějepisu na obchodní akademii bylo vyhověno až ve školním roce 1918/19 a Č. na škole působil do konce 1939. V Brně zanechal praktické hudební činnosti a soustředil se na práci učitele, referenta, vědce a lexikografa. Po odchodu Jana Kunce do Prahy převzal na podzim 1918 koncertní rubriku v Lidových novinách. Tehdy zaslalo několik brněnských signatářů memorandum ministerstvu školství a národní osvěty, které si vzalo za cíl zabránit Leoši Janáčkovi v jeho další činnosti pedagoga a odmítalo i jeho skladebné dílo. Č. zveřejnění s podporou šéfredaktora Arnošta Heinricha odmítl. Ačkoliv se Janáček o této události nedověděl, vybral si Č. jako profesora dějin hudby na konzervatoři. Tam pak působil i v době, kdy vedení konzervatoře 1920 převzal Kunc.

V Brně se Č. stal jedním z prvních členů konzervátorské rady. Byl tak u zrodu hudebního archivu Zemského muzea (dnes oddělení dějin hudby MZM), které vzniklo 1919 z iniciativy Vladimíra Helferta. Činnost pracoviště sledoval, podporoval a na počátku okupace zachránil před zrušením intervencí v pražském Úřadu říšského protektora. Přednášel všeobecné dějiny (1919–21) a dějiny hudby (1920–39) na konzervatoři. Po druhé světové válce byl reaktivován a na konzervatoři učil do 1953 i po odchodu na trvalý odpočinek. Dále přednášel dějiny hudby na Pedagogické fakultě MU (1946/47), JAMU (1947/48) a na Filozofické fakultě MU (1954/55).

Dvousvazkový Dějepis hudby (1923, 1925) vznikal na základě jeho přednášek na konzervatoři, důkladných znalostí historického materiálu a nejnovějších výsledků domácího i zahraničního bádání a byl prvním moderním zpracováním dějin oboru. Pro nové vydání látku znovu uspořádal, opustil dělení na starověk, středověk a novověk (v periodizaci se přiklonil ke slohovým rozdílům, např. hudební renesance a barok), rozšířil bibliografické údaje, v obšírných samostatných kapitolách pojednal o české hudbě a věnoval se i menším hudebním kulturám a dějinám notopisu. Ve třicátých letech pracoval s Erichem Steinhardem na německém vydání dějin hudby. Tato učebnice pro německé školy se zmínkami o české a slovanské hudbě už byla vysázena, ale pod vlivem mnichovských událostí byl tisk zakázán a sazba rozmetána. Pak Č. připravil do tisku Přehledný dějepis hudby 1 a 2, v němž kladl důraz na slovanskou hudbu, zejména ruskou a sovětskou. Plánovaný třetí díl měl být čítankou s pramennými texty a s notovými příklady. Po únorových událostech byl zbytek výtisků Přehledného dějepisu hudby stažen z trhu a uvolněn k prodeji až 1950, třetí díl nakonec nevznikl. 1964 vydalo pražské nakladatelství Panton Dějiny evropské hudby, čili zrevidovaný Přehledný dějepis hudby. Revizi provedli pracovníci tehdejší katedry dějin hudby UK pod vedením Františka Mužíka.

Č. byl posledním českým hudebním historikem schopným napsat sám všeobecné hudební dějiny. Nejširšímu čtenářskému okruhu Č. určil knihu o Bedřichu Smetanovi. 1945 revidoval a úvodem doplnil publikaci Státní hudebně historický ústav V. Helferta. Činnost odborného spisovatele uzavřel překladem díla Johanna Nikolause Forkela O životě, umění a uměleckých dílech Johanna Sebastiana Bacha (Über Johann Sebastian Bachs Leben, Kunst und Kunstwerke, Leipzig 1802) a edici doplnil studií o J. S. Bachovi.

Po celou dobu brněnského působení Č. referoval v Lidových (později též Svobodných) novinách, kde 1918–1948 vyšlo na 3 600 jeho příspěvků. Kritiky uveřejňoval rovněž v Listech Hudební Matice-Tempo (1924–36) a v Helfertových Hudebních rozhledech (1924–28). Publicistická činnost byla rozsáhlá, kritická. Byl kulturním historikem meziválečného Brna, psal o hudebním dění Čechů i Němců: recenze na knihy o hudbě, sledoval koncerty, operní a operetní představení. Největší pozornost věnoval Janáčkovu dílu, byl svědkem úspěchů jeho komorního díla na mezinárodních hudebních festivalech v Salcburku (1923) a v Benátkách (1925). Zdrženlivě však posoudil uvedení opery Z mrtvého domu (1930). Odmítl čtvrttónovou hudbu Aloise Háby. Pro brněnský rozhlas napsal 57 přednášek. V březnu 1948 byl zbaven možnosti publikovat, následoval dočasný zákaz pedagogické činnosti a nucený odchod.

Věnoval se také lexikografické činnosti. Do Kočího Malého slovníku naučného (1925, 1929) napsal všechna hudební hesla a do Kurzgefasstes Tonkünstler-Lexikon (1936) všechna česká a slovanská hesla. Spolupracoval i s Ottovým slovníkem naučným nové doby (1930–43), kam dodal 385 hesel. Pod jeho vedením byla vypracována věcná část Pazdírkova hudebního slovníku naučného (1929), kam přispíval i hesly. Na vydání osobní části s hesly skladatelů a hudebníků z celého světa se podílel s V. Helfertem, který se ujal hesel Čechů. Po 1945 práce na tomto slovníku obnoveny nebyly. Č. přispěl třemi sty hesly do slovníku Grove’s Dictionary of Music and Musicians (1954). Základní česká hesla (B. Smetana, J. B. Foerster, V. Novák, J. Suk) však mohl jen zrevidovat a heslo Janáček doplnit podrobným seznamem skladeb a bibliografií.

Pokračovat v lexikografické práci se Č. rozhodl 1952. Jako designovaný hlavní redaktor připravil koncepci Československého hudebního slovníku osob a institucí. Ačkoliv se vydání slovníku nedožil, zasloužil se o vznik významného díla, za něž mu byla 1965 Svazem československých skladatelů udělena cena in memoriam. Předtím 1957 obdržel Cenu osvobození města Brna a 1958 Řád práce. Byl též zkušebním komisařem pro učitele hudby na středních školách a učitelských ústavech (1926–39) a pro učitele hudby a pohybového umění (1947 až 1954). S první manželkou Pavlou, roz. Miffkovou, měl syna. Jako vdovec se oženil znovu v Hradci Králové 1920 s Jiřinou, roz. Erbenovou, a s ní měl dceru. Byl pohřben do čestného hrobu na brněnském Ústředním hřbitově.

D: J. Trojanová, G. Č. Personální bibliografie, 1982; výběr: Všeobecný dějepis pro vyšší obchodní školy 1, 1910, a 2, 1911, 2. vyd. 1917; Dějepis hudby, 1923 a 1925, 2. vyd. 1930 a 1931; Janáčkův případ, in: Lidové noviny, zvl. č. 26. 12. 1930; Janáčkova Anna Karenina, in: tamtéž 44, 1936, 9. 8. 1936; Přehledný dějepis hudby 1, 2, 1946, 1947; Dějiny evropské hudby, 1964, 2. vyd. 1972, 3. vyd. 1974; Osmdesát let Besedy Brněnské, 1940; překlad a studie in: J. N. Forkel, O životě, umění a uměleckých dílech J. S. Bacha, 1954; lexika: Ottův obchodní slovník, 1914–25; B. Kočího Malý slovník naučný 1, 2, 1925, 1929; P. Frank – W. Altmann, Kurzgefasstes Tonkünstler-Lexikon, Regensburg 1936; Pazdírkův hudební slovník naučný. Část věcná, 1929; Část osobní, 1933–38; Grove, 1954; HS 1 a 2, 1963 a 1965.

L: MSN 1, s. 1002; OSND 1/2, s. 1035; KSN 2, s. 459; HS 1, s. 192n.; Tomeš 1, s. 201; MGG, Personenteil 4, 2000, s. 568n.; Grove 5, 2001, s. 378; K. Kolačný, G. Č. Nástin života i díla, diplomová práce Filozofické fakulty MU Brno, 1956; A. Sychra, G. Č. (nekrolog), in: Hudební rozhledy 14, 1961, s. 893; F. Ostrý, G. Č. Život a dílo, diplomová práce Filozofické fakulty Univerzity Palackého Olomouc, 1971; R. Pečman (ed.), G. Č. a otázky české hudební historiografie, kritiky, lexikografie, pedagogiky a výchovy hudebního publika, 1983; O. Bednarčík, Z korespondence G. Č. s Josefem Schreibrem, in: Acta Facultatis paedagogicae Ostraviensis 28, 1991, s. 89n.; A. Jelínková, Hradecké působení G. Č., diplomová práce Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové, 1993; M. Fránek, G. Č. jako hudební kritik v Lidových novinách, magisterská diplomová práce Filozofické fakulty MU Brno, 2004; R. Pečman, Člověk čistého srdce. G. Č. včera a dnes, 2007.

P: MZM Brno, oddělení dějin hudby, pozůstalost G. Č. (zkatalogizováno, korespondence osobní a ke slovníkovým dílům, koncepty hesel, hudebních kalendářů, rozhlasových přednášek, úvodů k programům koncertů, kopie článků, záznamy porad).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Svatava Přibáňová, Mojmír Sobotka