ČERNÝ Jan 15.6.1912-2.5.1944: Porovnání verzí
(ČERNÝ_Jan_15.6.1912-2.5.1944) |
Bez shrnutí editace |
||
| (Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 15.6.1912 | | datum narození = 15.6.1912 | ||
| místo narození = Moravská Nová Ves | | místo narození = Moravská Nová Ves u Hodonína | ||
| datum úmrtí = 2.5.1944 | | datum úmrtí = 2.5.1944 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Berlín (Německo) | ||
| povolání = 45- Voják nebo partyzán | | povolání = 45- Voják nebo partyzán | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 34 | ||
}} | |||
'''ČERNÝ, Jan''', ''* 15. 6. 1912 Moravská Nová Ves u Hodonína, † 2. 5. 1944 Berlín (Německo), politik, účastník 2. odboje'' | |||
Od mládí byl přívržencem politické levice. 1930 vstoupil | |||
do KSČ a stal se sekretářem komunistické mládeže v Hodoníně. | |||
Na podzim 1933 bylo proti němu zahájeno trestní | |||
řízení pro politickou činnost, proto odjel do Sovětského | |||
svazu. V Moskvě prošel Mezinárodní leninskou školou, kde | |||
se mu vedle ideologické průpravy dostalo i vojenského výcviku. | |||
Po dvou letech se vrátil ilegálně pod jménem František | |||
Burda do Prahy a stal se sekretářem Komsomolu pražského | |||
kraje. 1936, po vypuknutí španělské občanské války zpočátku | |||
organizoval odjezdy dobrovolníků-interbrigadistů na pomoc | |||
španělské republikánské vládě. V únoru 1937 pak do Španělska | |||
sám odjel a působil jako politický komisař kulometné roty | |||
Jana Žižky z Trocnova v praporu Dimitrov. V září 1937 byl | |||
v bojích o Belchite těžce zraněn a po propuštění z nemocnice | |||
nastoupil ve štábu mezinárodních brigád v Albacete. Po porážce | |||
republikánských vojsk odešel do Francie a Belgie, kde | |||
dále pracoval ve stranických funkcích. | |||
V prosinci 1940 se vrátil přes Německo zpět do okupované | |||
vlasti a navázal spojení s I. ilegálním Ústředním výborem | |||
KSČ. Po jeho likvidaci vytvořil v létě 1941 spolu s Janem | |||
Zikou a Juliem Fučíkem II. ilegální vedení KSČ, kde měl | |||
na starosti ochranu strany a přípravu sabotáží a ozbrojeného | |||
boje. V této funkci se věnoval organizaci sabotáží v továrnách | |||
i v dopravě. Žil v ilegalitě pod krycími jmény (Jaroslav | |||
Richter, Miloš, Karel). Byl zatčen gestapem 27. 7. 1942 spolu | |||
s manžely Annou a Emanuelem Procházkovými v jejich bytě | |||
v Praze-Strašnicích. | |||
Nejprve byl vězněn a vyslýchán na Pankráci a v sídle gestapa | |||
v Petschkově paláci v Praze, v dubnu 1943 byl převezen | |||
do terezínské Malé pevnosti. Znovu pak byl vyslýchán | |||
v Praze v říjnu 1943. Poté ho gestapo předalo německému | |||
lidovému soudu, který Č. 1. 3. 1944 v Berlíně odsoudil | |||
k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v německé káznici | |||
v Berlíně-Plötzensee. | |||
'''L:''' J. Fučík, Reportáž, psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované | |||
vyd. (ed. F. Janáček a kol.), 1995, s. 178–181; A. Hájková, Strana v odboji, | |||
1975, s. 253–306; J. Bartoš a kol., Nedokončené životopisy. Portréty mladých | |||
lidí, kteří položili život v boji proti fašismu, 1987, s. 57–59; Tomeš 1, | |||
s. 203; MČE 1, s. 778; ČBS, s. 96. | |||
Jan Němeček | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | [[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | ||
Aktuální verze z 14. 10. 2019, 13:20
| Jan ČERNÝ | |
 | |
| Narození | 15.6.1912 |
|---|---|
| Místo narození | Moravská Nová Ves u Hodonína |
| Úmrtí | 2.5.1944 |
| Místo úmrtí | Berlín (Německo) |
| Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 34 |
| Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44917 |
ČERNÝ, Jan, * 15. 6. 1912 Moravská Nová Ves u Hodonína, † 2. 5. 1944 Berlín (Německo), politik, účastník 2. odboje
Od mládí byl přívržencem politické levice. 1930 vstoupil do KSČ a stal se sekretářem komunistické mládeže v Hodoníně. Na podzim 1933 bylo proti němu zahájeno trestní řízení pro politickou činnost, proto odjel do Sovětského svazu. V Moskvě prošel Mezinárodní leninskou školou, kde se mu vedle ideologické průpravy dostalo i vojenského výcviku. Po dvou letech se vrátil ilegálně pod jménem František Burda do Prahy a stal se sekretářem Komsomolu pražského kraje. 1936, po vypuknutí španělské občanské války zpočátku organizoval odjezdy dobrovolníků-interbrigadistů na pomoc španělské republikánské vládě. V únoru 1937 pak do Španělska sám odjel a působil jako politický komisař kulometné roty Jana Žižky z Trocnova v praporu Dimitrov. V září 1937 byl v bojích o Belchite těžce zraněn a po propuštění z nemocnice nastoupil ve štábu mezinárodních brigád v Albacete. Po porážce republikánských vojsk odešel do Francie a Belgie, kde dále pracoval ve stranických funkcích.
V prosinci 1940 se vrátil přes Německo zpět do okupované vlasti a navázal spojení s I. ilegálním Ústředním výborem KSČ. Po jeho likvidaci vytvořil v létě 1941 spolu s Janem Zikou a Juliem Fučíkem II. ilegální vedení KSČ, kde měl na starosti ochranu strany a přípravu sabotáží a ozbrojeného boje. V této funkci se věnoval organizaci sabotáží v továrnách i v dopravě. Žil v ilegalitě pod krycími jmény (Jaroslav Richter, Miloš, Karel). Byl zatčen gestapem 27. 7. 1942 spolu s manžely Annou a Emanuelem Procházkovými v jejich bytě v Praze-Strašnicích.
Nejprve byl vězněn a vyslýchán na Pankráci a v sídle gestapa v Petschkově paláci v Praze, v dubnu 1943 byl převezen do terezínské Malé pevnosti. Znovu pak byl vyslýchán v Praze v říjnu 1943. Poté ho gestapo předalo německému lidovému soudu, který Č. 1. 3. 1944 v Berlíně odsoudil k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v německé káznici v Berlíně-Plötzensee.
L: J. Fučík, Reportáž, psaná na oprátce. První úplné, kritické a komentované vyd. (ed. F. Janáček a kol.), 1995, s. 178–181; A. Hájková, Strana v odboji, 1975, s. 253–306; J. Bartoš a kol., Nedokončené životopisy. Portréty mladých lidí, kteří položili život v boji proti fašismu, 1987, s. 57–59; Tomeš 1, s. 203; MČE 1, s. 778; ČBS, s. 96.
Jan Němeček