HIKL Karel 3.11.1886-30.5.1968: Porovnání verzí

	Karel HIKL
Narození	3.11.1886
Místo narození	Vídeň (Rakousko)
Úmrtí	30.5.1968
Místo úmrtí	Brno
Povolání	65- Literární historik, kritik nebo teoretik; 61- Pedagog
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 590
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47366

VizuálníWikitext

Aktuální verze z 10. 3. 2023, 14:35

HIKL, Karel, * 3. 11. 1886 Vídeň (Rakousko), † 30. 5. 1968 Brno, literární historik, editor, pedagog

Syn krejčího Františka H. 1906 maturoval na českém gymnáziu v Brně a studoval na české univerzitě v Praze a na univerzitě v Berlíně češtinu a němčinu. U Jana Jakubce obhájil doktorskou disertaci Jungmannova Slovesnost a její překlady (PhDr. 1910). Začínal jako suplent na gymnáziu v Příbrami, od 1912 učil na reálce v pražských Holešovicích a současně na vyšší dívčí škole, od třicátých let na novoměstském reálném gymnáziu, kde byl 1940 jmenován ředitelem. 1918–22 přednášel na Husově škole pro národní výchovu, později v Osvětovém svazu a jiných korporacích. Jeho pojetí českého obrození, kterému se trvale věnoval, nepřekročilo meze filologického zaměření školy jeho učitelů Jaroslava Vlčka a Jana Jakubce. Od mládí byl stoupencem Masarykova politického realismu, 1920 zakládajícím členem Církve československé. Jeho odborný zájem se soustředil na osobnost a dílo Josefa Jungmanna a jeho žáků, společně s J. Vlčkem napsal kapitolu o Jungmannovi pro druhé vydání druhého svazku Literatury české devatenáctého století. H. největší přínos spočívá v popularizaci, pedagogické cíle sledoval v přehledné práci České obrození (1920). Publikoval v periodikách, hlavně v Moravsko-slezské revui, Lidových novinách, Naší době (v ní uveřejnil studie o Jakubcovi a o Holečkově epopeji Naši), České osvětě, Listech filologických. Pozornost věnoval T. G. Masarykovi, Aloisu Jiráskovi a Františku Douchovi. Edice doprovázel popularizujícími studiemi. Významná byla epistolografická edice Listy českého probuzení (1920), k vydání připravil spisy Jungmannovy, dále Boženy Němcové, Vítězslava Hálka, pohádky Beneše M. Kuldy. Školním potřebám určil vydání Máchova Máje, Rubešova Pana amanuensa na venku, výbory z poezie Petra Bezruče, Antonína Sovy, Otokara Březiny a Jiřího Wolkra. Proti H. archaické metodě polemicky vystoupili Emanuel Chalupný a Pavel Fraenkl. Po odchodu do důchodu 1945 se H. literárně odmlčel.

L: OSND 2/2, s. 1118–1119; LČL 2/1, s. 173; encyklopedie.brna.cz (stav k 23. 3. 2020).

P: Ústav dějin UK a archiv UK, Praha, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III. (1908–1916), s. 1128.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera

@@ Řádek 2: / Řádek 2: @@
 | jméno = Karel HIKL
 | obrázek = No male portrait.png
-| datum narození = 3.2.1886
+| datum narození = 3.11.1886
-| místo narození =
+| místo narození = Vídeň (Rakousko)
 | datum úmrtí = 30.5.1968
-| místo úmrtí =
+| místo úmrtí = Brno
-| povolání = 65- Literární historik, kritik nebo teoretik
+| povolání = 65- Literární historik, kritik nebo teoretik<br />61- Pedagog
-- Pedagog
+| jiná jména =
+| citace = Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 590
+}}
+'''HIKL, Karel''', ''* 3. 11. 1886 Vídeň (Rakousko), † 30. 5. 1968 Brno, literární historik, editor, pedagog''
+Syn krejčího Františka H. 1906 maturoval na českém gymnáziu v Brně a studoval na české univerzitě v Praze a na univerzitě v Berlíně češtinu a němčinu. U Jana Jakubce obhájil doktorskou disertaci ''Jungmannova Slovesnost a její překlady''
+(PhDr. 1910). Začínal jako suplent na gymnáziu v Příbrami,
+od 1912 učil na reálce v pražských Holešovicích a současně na
+vyšší dívčí škole, od třicátých let na novoměstském reálném
+gymnáziu, kde byl 1940 jmenován ředitelem. 1918–22 přednášel na Husově škole pro národní výchovu, později v Osvětovém svazu a jiných korporacích. Jeho pojetí českého obrození, kterému se trvale věnoval, nepřekročilo meze filologického zaměření školy jeho učitelů Jaroslava Vlčka a Jana Jakubce. Od
+mládí byl stoupencem Masarykova politického realismu, 1920
+zakládajícím členem Církve československé. Jeho odborný zájem se soustředil na osobnost a dílo Josefa Jungmanna a jeho
+žáků, společně s J. Vlčkem napsal kapitolu o Jungmannovi
+pro druhé vydání druhého svazku ''Literatury české devatenáctého století''. H. největší přínos spočívá v popularizaci, pedagogické cíle sledoval v přehledné práci ''České obrození'' (1920).
+Publikoval v periodikách, hlavně v ''Moravsko-slezské revui'', ''Lidových novinách'', ''Naší době'' (v ní uveřejnil studie o Jakubcovi
+a o Holečkově epopeji ''Naši''), ''České osvětě'', ''Listech filologických''.
+Pozornost věnoval T. G. Masarykovi, Aloisu Jiráskovi a Františku Douchovi. Edice doprovázel popularizujícími studiemi.
+Významná byla epistolografická edice ''Listy českého probuzení''
+(1920), k vydání připravil spisy Jungmannovy, dále Boženy
+Němcové, Vítězslava Hálka, pohádky Beneše M. Kuldy. Školním potřebám určil vydání Máchova ''Máje'', Rubešova Pana
+amanuensa na venku, výbory z poezie Petra Bezruče, Antonína
+Sovy, Otokara Březiny a Jiřího Wolkra. Proti H. archaické metodě polemicky vystoupili Emanuel Chalupný a Pavel Fraenkl.
+Po odchodu do důchodu 1945 se H. literárně odmlčel.
+'''L:''' OSND 2/2, s. 1118–1119; LČL 2/1, s. 173; encyklopedie.brna.cz (stav
+k 23. 3. 2020).
+'''P:''' Ústav dějin UK a archiv UK, Praha, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III. (1908–1916), s. 1128.
+'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/d763e6d2-52ab-449c-b04e-f8547f9ab38e Bibliografie dějin Českých zemí]
+Martin Kučera
-| jiná jména =
-}}<br/><br/>Karel HIKL
 [[Kategorie:D]]
 [[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]]
@@ Řádek 16: / Řádek 46: @@
 [[Kategorie:1886]]
+[[Kategorie:Vídeň]]
 [[Kategorie:1968]]
+[[Kategorie:Brno]]