GAIEROVÁ Nelly 3.10.1908-30.10.1995: Porovnání verzí
(GAIEROVÁ_Nelly_(Cornelia)_3.10.1908-30.10.1995) |
Bez shrnutí editace |
||
(Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Nelly | | jméno = Nelly GAIEROVÁ | ||
| obrázek = | | obrázek = Gaierova Nelly portret.jpg | ||
| datum narození = 3.10.1908 | | datum narození = 3.10.1908 | ||
| místo narození = Hradec Králové | | místo narození = Hradec Králové | ||
Řádek 9: | Řádek 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 536-537 | ||
}} | |||
'''GAIEROVÁ, Nelly''' ''(vl. jm. Cornélia, Kornelia, Kornelie, provd. 1. Peyrová, 2. Valentová), * 3. 10. 1908 Hradec Králové, † 30. 10. 1995 Praha, herečka, operetní zpěvačka'' | |||
Otec, důstojník rakousko-uherské armády, padl na počátku | |||
první světové války. Umělecké nadání zdědila G. po matce | |||
Gabriele, úspěšné klavíristce. Hudbě se věnovali také sourozenci: | |||
Sestra Wandeta byla klavíristkou, účinkovala s Českou | |||
filharmonií, bratr Theodor byl varhaníkem. G. 1925–30 studovala | |||
zpěv u profesorky D. Branbergerové na pražské Státní | |||
konzervatoři. Absolvovala Ravelovým písňovým cyklem | |||
''Šeherezáda'' při koncertu s Českou filharmonií. Již za studií zaujala jako mezzosopranistka, resp. altistka. V premiéře provedla | |||
písně J. Křičky (''Daniny písničky'', 1928), I. Krejčího, O. Jeremiáše | |||
a vokální cykly M. Ravela, G. Aurica a E. Satieho. | |||
1928 vynikla při brněnském zájezdu konzervatoře jako Jiřík | |||
v opeře V. Nováka ''Zvíkovský rarášek''. Od 1927 často spolupracovala | |||
s rozhlasem, 1930 se podílela na nahrávce Smetanovy | |||
''Prodané nevěsty'' připravené F. Pujmanem a O. Jeremiášem. | |||
Zahájila operní dráhu v ostravském Národním divadle moravskoslezském | |||
(1933/34) a Městském divadle v Plzni (hostování | |||
1932–34, angažmá 1934/35), kde zpívala úlohy subretní | |||
a mladodramatické (Esmeralda, B. Smetana: ''Prodaná nevěsta''; | |||
Kuchtík, všechny tři lesní žínky, Cizí kněžna, A. Dvořák: | |||
''Rusalka''). Záhy však přešla k operetě (poprvé zpívala Rosalindu | |||
v ostravském nastudování ''Netopýra'' J. Strausse ml.). Po úspěchu | |||
v titulní roli plzeňské inscenace Lehárovy ''Giuditty'' se 1934 | |||
stala první subretou pražské Velké operety (účinkování 1932, | |||
angažmá 1934–39, opětovně 1940–42), kde často vystupovala | |||
s J. Pospíšilem. Perfektní dikci, bravurní intonační a výrazové | |||
zvládnutí pěveckých partů, smysl pro vtip a ironii, noblesu, | |||
šarm, temperament i civilně přirozený herecký projev tu | |||
zúročila v klasickém operetním repertoáru (Helena, O. Nedbal: | |||
''Polská krev''; titulní role v E. Kalmán: ''Hraběnka Marica''; | |||
R. Friml: ''Rose Marie''; F. Lehár: ''Giuditta'' aj.). 1939 krátce hrála | |||
činohru v Divadle U Nováků. 1942 přešla pod záminkou poškození | |||
hlasivek do činoherního souboru holešovické Uranie, | |||
aby se vyhnula nucenému angažmá v Novém německém divadle. | |||
Po uzavření českých divadel 1944 se věnovala práci pro | |||
rozhlas. | |||
Po válce nastoupila do nově založeného Divadla 5. května | |||
(1945/46), kde zazářila v Radokově inscenaci Lehárovy ''Veselé vdovy''. 1946–48 byla členkou Divadla V + W, následně účinkovala | |||
v Divadle státního filmu. 1955–79 působila ve Státním | |||
(posléze Hudebním) divadle Karlín a v Hudebním divadle | |||
v Nuslích. I po odchodu na odpočinek se na karlínské | |||
scéně objevovala až do počátku devadesátých let. Vytvořila | |||
postavy v operetách (K. Millöcker: ''Žebravý student'', 1955; | |||
F. v. Suppé: Boccaccio, 1956; E. Kalmán: ''Čardášová princezna'', | |||
1958; R. Heuberger: ''Ples v opeře'', 1960; A. Sullivan: ''Gondoliéři'', | |||
1962; J. Offenbach: ''Šestá žena Modrovousova'', 1963; | |||
P. Burkhard: ''Ohňostroj'', 1965; H. Berté – F. Schubert: ''Dům u tří děvčátek'', 1968; P. Abraham: | |||
''Ples v hotelu Savoy'', 1970; R. Friml: ''Král tuláků'', 1972; R. Stolz: ''Peppina'', 1972; J. Kalaš: | |||
''Mlynářka z Granady'', 1981). Později se prosadila v muzikálech | |||
(A. Fried: ''Noc v Harlemu'', 1961; K. Weill: ''Vzestup a pád města Mahagonny'', 1961; týž: ''Žebrácká opera'', 1963; F. Loewe: ''My Fair Lady'', 1964; J. Kern: ''Loď komediantů'', 1972; F. Živný – | |||
E. A. Longen: ''C. k. polní maršálek'', 1978; J. Ježek – J. Voskovec – | |||
J. Werich: ''Balada z hadrů'', 1984). Životní rolí se pro ni stala | |||
dohazovačka Dolly Leviová v Hermanově muzikálu Hello, Dolly! | |||
(1966). Ještě ve zralém věku se s úspěchem představila jako | |||
paní Schneiderová v nastudování ''Kabaretu'' J. Kandera (1978). | |||
Naposledy hrála úlohu Staré paní v muzikálu M. Štědroně | |||
a M. Uhdeho ''Hra na pohádku máje'' (1991). 1980 hostovala | |||
v Národním divadle v roli zpěvačky v Macháčkově inscenaci | |||
Čapkovy ''Bílé nemoci''. | |||
Zásluhou filmu se G. stala, zejména ve zralejším věku, i vyhledávanou | |||
činoherní herečkou. Po příchodu do Prahy debutovala | |||
titulní postavou zpívající herečky Darie Rovinské v sentimentální | |||
romanci O. Kmínka ''Klub tří'' (1935). Obdobnou | |||
roli získala v melodramatu ''Její hřích'' (1939). Za protektorátu | |||
vytvořila drobnější party ve snímcích O. Nového (''Čtrnáctý u stolu''), O. Vávry (''Šťastnou cestu''), F. Čápa (''Tanečnice'', vše | |||
1943) a M. Cikána (''U pěti veverek'', 1944). V poválečném | |||
období se soustředila na jevištní práci. Filmaři byla nadále | |||
obsazována jen do vedlejších, až epizodních rolí zámožných | |||
dam (''Nevíte o bytě'', 1947; ''Anna proletářka'', 1952; ''Dita Saxová'', | |||
1967), manželek (''Křížová trojka'', 1948; ''Vstanou noví bojovníci'', 1950; ''Slovo dělá ženu'', 1952), matek | |||
(''Stříbrný vítr'', | |||
1954), šlechtičen (''Z mého života'', 1955; ''Čas lásky a naděje'', | |||
1976; ''Šílený kankán'', 1982; ''Fešák Hubert'', 1984; ''Svatba upírů'', | |||
1993), starších žen (''Sarajevský atentát'', 1975; ''Já už budu hodný, dědečku!'', 1978; ''Zkrocení zlého muže'', 1986; ''Šašek a královna'', | |||
1987; ''Příliš hlučná samota'', 1994). Výjimku představovaly dvě | |||
postavy: herečka Alena v příběhu J. Hanibala ''Hvězda'' (1969) | |||
a úloha bývalé operetní divy Sandry Kálayové v Balíkově psychologickém | |||
snímku ''Konečná stanice'' (1981). Řadu menších | |||
rolí nabídla G. od šedesátých let také televize. Do povědomí se | |||
nejvíce zapsala jako Klára Grosbyová v epizodě ze seriálu ''Dobrodružství kriminalistiky'' (1989). Pracovala pro rozhlas i dabing, | |||
nahrávala gramofonové desky. 1983 o ní natočil režisér | |||
M. Macků televizní medailón ''Muzikál pro N. G.'' | |||
Prvním manželem G. byl JUDr. Karel Peyr (* 6. 2. 1904, | |||
† 1989), advokát, po únoru 1948 pomocný dělník a filmový | |||
epizodista. Manželství skončilo rozvodem. Podruhé se ve třicátých | |||
letech provdala za úředníka různých filmových výroben | |||
Josefa Valentu (1895–1966?). Ocenění: vyznamenání Za vynikající | |||
práci, 1968; zasloužilá umělkyně, 1969; cena Senior | |||
Prix za celoživotní uměleckou činnost, 1993; Cena Thálie 93 | |||
za celoživotní mistrovství v operetě, 1994. | |||
'''L:''' MČE 2, s. 554; ČBS, s. 162; Tomeš 1, s. 356; Kdo je kdo 91/92. | |||
Česká republika – Federální orgány ČSFR 2, 1991, s. 1046; HS 1, s. 358; | |||
EJ, s. 154; http://vis.idu.cz (se soupisem divadelních rolí po roce 1945 | |||
a bibliografií, stav k 30. 6. 2015); FPH 1, s. 114–115; Fikejz 1, s. 302–303; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 6. 2015); | |||
http://www.fdb.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 6. 2015); Český | |||
hraný film II, 1998; III, 2001; IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík; N. G., | |||
in: Život umělce, č. 16, říjen 2009, s. 30–32; DČD 4, rejstřík; J. Černý, | |||
Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, s. 45; | |||
V. Just, Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945–1989) | |||
nejen v datech a souvislostech, 2010, rejstřík. | |||
'''P:''' Divadelní ústav, Praha, dokumentace; pamětní deska, hřbitov Praha-Strašnice. | |||
Zdeněk Doskočil | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | [[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | ||
Řádek 20: | Řádek 129: | ||
[[Kategorie:1995]] | [[Kategorie:1995]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] | ||
<gallery> | |||
Gaierova Nelly Korinkova.jpg|Nelly Gaierová a Lenka Kořínková | |||
</gallery> |
Aktuální verze z 16. 1. 2021, 10:01
Nelly GAIEROVÁ | |
![]() | |
Narození | 3.10.1908 |
---|---|
Místo narození | Hradec Králové |
Úmrtí | 30.10.1995 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
Citace | Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 536-537 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48104 |
GAIEROVÁ, Nelly (vl. jm. Cornélia, Kornelia, Kornelie, provd. 1. Peyrová, 2. Valentová), * 3. 10. 1908 Hradec Králové, † 30. 10. 1995 Praha, herečka, operetní zpěvačka
Otec, důstojník rakousko-uherské armády, padl na počátku první světové války. Umělecké nadání zdědila G. po matce Gabriele, úspěšné klavíristce. Hudbě se věnovali také sourozenci: Sestra Wandeta byla klavíristkou, účinkovala s Českou filharmonií, bratr Theodor byl varhaníkem. G. 1925–30 studovala zpěv u profesorky D. Branbergerové na pražské Státní konzervatoři. Absolvovala Ravelovým písňovým cyklem Šeherezáda při koncertu s Českou filharmonií. Již za studií zaujala jako mezzosopranistka, resp. altistka. V premiéře provedla písně J. Křičky (Daniny písničky, 1928), I. Krejčího, O. Jeremiáše a vokální cykly M. Ravela, G. Aurica a E. Satieho. 1928 vynikla při brněnském zájezdu konzervatoře jako Jiřík v opeře V. Nováka Zvíkovský rarášek. Od 1927 často spolupracovala s rozhlasem, 1930 se podílela na nahrávce Smetanovy Prodané nevěsty připravené F. Pujmanem a O. Jeremiášem. Zahájila operní dráhu v ostravském Národním divadle moravskoslezském (1933/34) a Městském divadle v Plzni (hostování 1932–34, angažmá 1934/35), kde zpívala úlohy subretní a mladodramatické (Esmeralda, B. Smetana: Prodaná nevěsta; Kuchtík, všechny tři lesní žínky, Cizí kněžna, A. Dvořák: Rusalka). Záhy však přešla k operetě (poprvé zpívala Rosalindu v ostravském nastudování Netopýra J. Strausse ml.). Po úspěchu v titulní roli plzeňské inscenace Lehárovy Giuditty se 1934 stala první subretou pražské Velké operety (účinkování 1932, angažmá 1934–39, opětovně 1940–42), kde často vystupovala s J. Pospíšilem. Perfektní dikci, bravurní intonační a výrazové zvládnutí pěveckých partů, smysl pro vtip a ironii, noblesu, šarm, temperament i civilně přirozený herecký projev tu zúročila v klasickém operetním repertoáru (Helena, O. Nedbal: Polská krev; titulní role v E. Kalmán: Hraběnka Marica; R. Friml: Rose Marie; F. Lehár: Giuditta aj.). 1939 krátce hrála činohru v Divadle U Nováků. 1942 přešla pod záminkou poškození hlasivek do činoherního souboru holešovické Uranie, aby se vyhnula nucenému angažmá v Novém německém divadle. Po uzavření českých divadel 1944 se věnovala práci pro rozhlas.
Po válce nastoupila do nově založeného Divadla 5. května (1945/46), kde zazářila v Radokově inscenaci Lehárovy Veselé vdovy. 1946–48 byla členkou Divadla V + W, následně účinkovala v Divadle státního filmu. 1955–79 působila ve Státním (posléze Hudebním) divadle Karlín a v Hudebním divadle v Nuslích. I po odchodu na odpočinek se na karlínské scéně objevovala až do počátku devadesátých let. Vytvořila postavy v operetách (K. Millöcker: Žebravý student, 1955; F. v. Suppé: Boccaccio, 1956; E. Kalmán: Čardášová princezna, 1958; R. Heuberger: Ples v opeře, 1960; A. Sullivan: Gondoliéři, 1962; J. Offenbach: Šestá žena Modrovousova, 1963; P. Burkhard: Ohňostroj, 1965; H. Berté – F. Schubert: Dům u tří děvčátek, 1968; P. Abraham: Ples v hotelu Savoy, 1970; R. Friml: Král tuláků, 1972; R. Stolz: Peppina, 1972; J. Kalaš: Mlynářka z Granady, 1981). Později se prosadila v muzikálech (A. Fried: Noc v Harlemu, 1961; K. Weill: Vzestup a pád města Mahagonny, 1961; týž: Žebrácká opera, 1963; F. Loewe: My Fair Lady, 1964; J. Kern: Loď komediantů, 1972; F. Živný – E. A. Longen: C. k. polní maršálek, 1978; J. Ježek – J. Voskovec – J. Werich: Balada z hadrů, 1984). Životní rolí se pro ni stala dohazovačka Dolly Leviová v Hermanově muzikálu Hello, Dolly! (1966). Ještě ve zralém věku se s úspěchem představila jako paní Schneiderová v nastudování Kabaretu J. Kandera (1978). Naposledy hrála úlohu Staré paní v muzikálu M. Štědroně a M. Uhdeho Hra na pohádku máje (1991). 1980 hostovala v Národním divadle v roli zpěvačky v Macháčkově inscenaci Čapkovy Bílé nemoci.
Zásluhou filmu se G. stala, zejména ve zralejším věku, i vyhledávanou činoherní herečkou. Po příchodu do Prahy debutovala titulní postavou zpívající herečky Darie Rovinské v sentimentální romanci O. Kmínka Klub tří (1935). Obdobnou roli získala v melodramatu Její hřích (1939). Za protektorátu vytvořila drobnější party ve snímcích O. Nového (Čtrnáctý u stolu), O. Vávry (Šťastnou cestu), F. Čápa (Tanečnice, vše 1943) a M. Cikána (U pěti veverek, 1944). V poválečném období se soustředila na jevištní práci. Filmaři byla nadále obsazována jen do vedlejších, až epizodních rolí zámožných dam (Nevíte o bytě, 1947; Anna proletářka, 1952; Dita Saxová, 1967), manželek (Křížová trojka, 1948; Vstanou noví bojovníci, 1950; Slovo dělá ženu, 1952), matek (Stříbrný vítr, 1954), šlechtičen (Z mého života, 1955; Čas lásky a naděje, 1976; Šílený kankán, 1982; Fešák Hubert, 1984; Svatba upírů, 1993), starších žen (Sarajevský atentát, 1975; Já už budu hodný, dědečku!, 1978; Zkrocení zlého muže, 1986; Šašek a královna, 1987; Příliš hlučná samota, 1994). Výjimku představovaly dvě postavy: herečka Alena v příběhu J. Hanibala Hvězda (1969) a úloha bývalé operetní divy Sandry Kálayové v Balíkově psychologickém snímku Konečná stanice (1981). Řadu menších rolí nabídla G. od šedesátých let také televize. Do povědomí se nejvíce zapsala jako Klára Grosbyová v epizodě ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky (1989). Pracovala pro rozhlas i dabing, nahrávala gramofonové desky. 1983 o ní natočil režisér M. Macků televizní medailón Muzikál pro N. G.
Prvním manželem G. byl JUDr. Karel Peyr (* 6. 2. 1904, † 1989), advokát, po únoru 1948 pomocný dělník a filmový epizodista. Manželství skončilo rozvodem. Podruhé se ve třicátých letech provdala za úředníka různých filmových výroben Josefa Valentu (1895–1966?). Ocenění: vyznamenání Za vynikající práci, 1968; zasloužilá umělkyně, 1969; cena Senior Prix za celoživotní uměleckou činnost, 1993; Cena Thálie 93 za celoživotní mistrovství v operetě, 1994.
L: MČE 2, s. 554; ČBS, s. 162; Tomeš 1, s. 356; Kdo je kdo 91/92. Česká republika – Federální orgány ČSFR 2, 1991, s. 1046; HS 1, s. 358; EJ, s. 154; http://vis.idu.cz (se soupisem divadelních rolí po roce 1945 a bibliografií, stav k 30. 6. 2015); FPH 1, s. 114–115; Fikejz 1, s. 302–303; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 6. 2015); http://www.fdb.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 6. 2015); Český hraný film II, 1998; III, 2001; IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík; N. G., in: Život umělce, č. 16, říjen 2009, s. 30–32; DČD 4, rejstřík; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, s. 45; V. Just, Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945–1989) nejen v datech a souvislostech, 2010, rejstřík.
P: Divadelní ústav, Praha, dokumentace; pamětní deska, hřbitov Praha-Strašnice.
Zdeněk Doskočil
-
Nelly Gaierová a Lenka Kořínková