BART Ilja 17.5.1910-11.11.1973: Porovnání verzí
(BART_Ilja_17.5.1910-11.11.1973) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 11: | Řádek 11: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''BART, Ilja''' ''(vl. jm. Bartošek Julius), * 17. 5. 1910 Chrudim, † 11. 11. 1973 Praha, básník, prozaik, překladatel'' | |||
Syn středoškolského profesora, romanisty Julia Bartoška st. | |||
(1882–1955), od 1919 ředitele českého gymnázia v Duchcově, | |||
pozdějšího aktivisty Národního sjednocení. B. vyrůstal | |||
mezi horníky, maturoval 1928 na duchcovském menšinovém | |||
reformním reálném gymnáziu. Byl pod vlivem svého strýce, | |||
právníka, volnomyšlenkáře a anarchokomunisty Theodora | |||
Bartoška (1877–1954). Vystudoval Právnickou fakultu UK | |||
v Praze (JUDr. 1933). Od 1929 se účastnil práce v komunistické | |||
mládeži, 1933 se stal členem KSČ. Od 1931 pracoval | |||
v Levé frontě, 1932 založil skupinu Mladá garda. Po úspěchu | |||
v mezinárodní soutěži proletářských spisovatelů žil 1934–35 | |||
v SSSR. Do Francie a do Španělska odjel 1936. Stal se válečným | |||
zpravodajem ''Rudého'' ''práva'', ''Haló'' ''novin'' a ''Tvorby'', bojoval | |||
na aragonské frontě, dopisoval z Barcelony a Madridu. | |||
Po návratu do vlasti (1937) nemohl najít zaměstnání, 1938 | |||
nastoupil do právního oddělení Živnobanky. 1940–43 byl | |||
vězněn v káznici ve Waldheimu, po propuštění nasazen na | |||
statku v Lysolajích jako dělník. 1945 pracoval jako vedoucí | |||
tiskového oddělení I. kraje KSČ, 1945–46 jako vedoucí kulturní | |||
referent Svazu osvobozených politických vězňů, 1946 | |||
byl na dobrovolné brigádě v Severočeském uhelném revíru. | |||
1946–47 působil jako ředitel rozhlasu v Mostě, 1947–49 vedl | |||
oblastní úřadovnu ministerstva informací v Ústí nad Labem, | |||
1949–50 byl redaktorem ''Rudého'' ''práva''. 1950 mu byl uložen | |||
stranický trest důtky s výstrahou pro jeho nesouhlas s procesy. | |||
Od 1952 vykonával funkci redaktora ČTK, od 1961 byl členem vedení Odborového svazu zaměstnanců v hornictví | |||
a energetice, od srpna 1968 do dubna 1969 pracoval v Úřadu | |||
pro tisk a informace. Po druhém infarktu zůstal v invalidním | |||
důchodu, na podzim 1969 vystoupil z KSČ, krátce nato mu | |||
tragicky zemřel syn. | |||
Básně ve Wolkerově duchu publikoval od středoškolských let; | |||
debutoval pod pseudonymem Ilja Hlučák sbírkou ''Slunce'' ''nad | |||
blátivým'' ''jarem'' (1927). Novou vlnu proletářské poezie 30. let | |||
obohatil agitačními verši politické služby a protifašistického | |||
zaměření (''Písně'' ''s náhubkem'', 1936). Ohlasy španělské občanské | |||
války vydal souborně ve sbírce ''Španělské'' ''rytmy'' (1957), | |||
poezii z vězení shrnul ve svazku ''Písně'' ''zaživa'' ''zazděného'' | |||
(1946). Po válce vydal řadu propagandistických improvizací | |||
a schematických básnických i prozaických knih. Vliv událostí | |||
z konce 60. let, přátelství s Vladimírem Holanem a vědomí | |||
blízké smrti vyvolaly zásadní obrat jeho poezie k intimní | |||
a reflexivní lyrice a k existenciální filozofii. Dychtivě spontánní | |||
a přitom skeptický až tragický prožitek světa i snaha | |||
po hutném metaforickém výrazu probudily B. básnické síly | |||
k výjimečnému vzepětí (''Vráska'', 1970, ''Silokřivky'', 1970, ''Kde'', | |||
1972, ''Zrcadlení'', 1973, a ve sbírkách vydaných posmrtně ''Já | |||
jsem'' ''ten šachový'' ''král'', 1976, ''Můj sever'', 1977, ''Směšné'' ''smutky'', | |||
1980, ''Zájezdní'' ''hospoda'', 1990, ''Zabili'' ''básníka'', 1993). Z prozaického | |||
díla mají dokumentární význam paměti ''Dny'' ''života'' | |||
(1966) a ''Na gestapu'' (1975) a svědectví o interbrigadistech | |||
''Kráter se'' ''otevírá'' (1957). Jako překladatel se B. věnoval dílu | |||
Alexandra Sergejeviče Puškina, sovětským proletářským a válečným | |||
básníkům a jako první vydal český výbor z Federica | |||
Garcíi Lorcy (1937). | |||
'''D:''' SČL 1, s. 26n. (kde další literatura). | |||
'''L:''' Kunc 1, s. 20; J. Kunc, Slovník českých spisovatelů beletristů 1945–1956, | |||
1957, s. 18n.; J. Hájek, Doslov, in: I. B., Já jsem ten šachový král, 1976; LČL | |||
1, s. 135n.; SČL 1, s. 26n. | |||
'''P:''' SÚA Praha a v majetku rodiny. | |||
Martin Kučera | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:63- Spisovatel]] | [[Kategorie:63- Spisovatel]] | ||
[[Kategorie:64- Překladatel]] | [[Kategorie:64- Překladatel]] | ||
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]] | [[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]] | ||
[[Kategorie:1910]] | [[Kategorie:1910]] | ||
[[Kategorie:Chrudim]] | [[Kategorie:Chrudim]] | ||
[[Kategorie:1973]] | [[Kategorie:1973]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] |
Verze z 5. 4. 2016, 13:29
Ilja BART | |
![]() | |
Narození | 17.5.1910 |
---|---|
Místo narození | Chrudim |
Úmrtí | 11.11.1973 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
63- Spisovatel 64- Překladatel 68- Redaktor nebo žurnalista |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40169 |
BART, Ilja (vl. jm. Bartošek Julius), * 17. 5. 1910 Chrudim, † 11. 11. 1973 Praha, básník, prozaik, překladatel
Syn středoškolského profesora, romanisty Julia Bartoška st. (1882–1955), od 1919 ředitele českého gymnázia v Duchcově, pozdějšího aktivisty Národního sjednocení. B. vyrůstal mezi horníky, maturoval 1928 na duchcovském menšinovém reformním reálném gymnáziu. Byl pod vlivem svého strýce, právníka, volnomyšlenkáře a anarchokomunisty Theodora Bartoška (1877–1954). Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze (JUDr. 1933). Od 1929 se účastnil práce v komunistické mládeži, 1933 se stal členem KSČ. Od 1931 pracoval v Levé frontě, 1932 založil skupinu Mladá garda. Po úspěchu v mezinárodní soutěži proletářských spisovatelů žil 1934–35 v SSSR. Do Francie a do Španělska odjel 1936. Stal se válečným zpravodajem Rudého práva, Haló novin a Tvorby, bojoval na aragonské frontě, dopisoval z Barcelony a Madridu. Po návratu do vlasti (1937) nemohl najít zaměstnání, 1938 nastoupil do právního oddělení Živnobanky. 1940–43 byl vězněn v káznici ve Waldheimu, po propuštění nasazen na statku v Lysolajích jako dělník. 1945 pracoval jako vedoucí tiskového oddělení I. kraje KSČ, 1945–46 jako vedoucí kulturní referent Svazu osvobozených politických vězňů, 1946 byl na dobrovolné brigádě v Severočeském uhelném revíru. 1946–47 působil jako ředitel rozhlasu v Mostě, 1947–49 vedl oblastní úřadovnu ministerstva informací v Ústí nad Labem, 1949–50 byl redaktorem Rudého práva. 1950 mu byl uložen stranický trest důtky s výstrahou pro jeho nesouhlas s procesy. Od 1952 vykonával funkci redaktora ČTK, od 1961 byl členem vedení Odborového svazu zaměstnanců v hornictví a energetice, od srpna 1968 do dubna 1969 pracoval v Úřadu pro tisk a informace. Po druhém infarktu zůstal v invalidním důchodu, na podzim 1969 vystoupil z KSČ, krátce nato mu tragicky zemřel syn.
Básně ve Wolkerově duchu publikoval od středoškolských let; debutoval pod pseudonymem Ilja Hlučák sbírkou Slunce nad blátivým jarem (1927). Novou vlnu proletářské poezie 30. let obohatil agitačními verši politické služby a protifašistického zaměření (Písně s náhubkem, 1936). Ohlasy španělské občanské války vydal souborně ve sbírce Španělské rytmy (1957), poezii z vězení shrnul ve svazku Písně zaživa zazděného (1946). Po válce vydal řadu propagandistických improvizací a schematických básnických i prozaických knih. Vliv událostí z konce 60. let, přátelství s Vladimírem Holanem a vědomí blízké smrti vyvolaly zásadní obrat jeho poezie k intimní a reflexivní lyrice a k existenciální filozofii. Dychtivě spontánní a přitom skeptický až tragický prožitek světa i snaha po hutném metaforickém výrazu probudily B. básnické síly k výjimečnému vzepětí (Vráska, 1970, Silokřivky, 1970, Kde, 1972, Zrcadlení, 1973, a ve sbírkách vydaných posmrtně Já jsem ten šachový král, 1976, Můj sever, 1977, Směšné smutky, 1980, Zájezdní hospoda, 1990, Zabili básníka, 1993). Z prozaického díla mají dokumentární význam paměti Dny života (1966) a Na gestapu (1975) a svědectví o interbrigadistech Kráter se otevírá (1957). Jako překladatel se B. věnoval dílu Alexandra Sergejeviče Puškina, sovětským proletářským a válečným básníkům a jako první vydal český výbor z Federica Garcíi Lorcy (1937).
D: SČL 1, s. 26n. (kde další literatura).
L: Kunc 1, s. 20; J. Kunc, Slovník českých spisovatelů beletristů 1945–1956, 1957, s. 18n.; J. Hájek, Doslov, in: I. B., Já jsem ten šachový král, 1976; LČL 1, s. 135n.; SČL 1, s. 26n.
P: SÚA Praha a v majetku rodiny.
Martin Kučera