BUKOVAC Vlaho 4.7.1855-23.4.1922: Porovnání verzí

Z Biografický slovník českých zemí
(BUKOVAC_Vlaho_1855-1922)
 
Bez shrnutí editace
Řádek 2: Řádek 2:
| jméno = Vlaho BUKOVAC
| jméno = Vlaho BUKOVAC
| obrázek = No male portrait.png
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 1855
| datum narození = 4.7.1855
| místo narození = Cavtat u Dubrovníka
| místo narození = Cavtat (Chorvatsko)
| datum úmrtí = 1922
| datum úmrtí = 23.4.1922
| místo úmrtí = Praha
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
| povolání = 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Řádek 10: Řádek 10:


| jiná jména =  
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Vlaho BUKOVAC
}}


== Literatura ==
'''BUKOVAC, Vlaho''' ''(pův. jm. Faggioni, Biagio), * 4. 7. 1855 Cavtat (Chorvatsko), † 23. 4. 1922 Praha, malíř''
 
V Cavtatu vychodil obecnou školu, 1866 odjel se strýcem
do USA. 1871 se vrátil do vlasti, krátkodobě se věnoval
námořnickému životu, 1873 se vydal s bratrem za prací
do Peru, kde pracoval jako malíř písma. Od 1874 se malířsky
vzdělával v San Franciscu. 1876 se vrátil do rodiště,
1877 si pochorvatštil jméno na Bukovac (teprve 1893 mu
byla změna úředně schválena), téhož roku ho dubrovnický
básník Medo Pucić za materiální podpory biskupa J. J.
Strossmayera odvezl do Paříže, kde se na doporučení Jaroslava
Čermáka zapsal do třídy Alexandra Cabanela na École
des Beaux-Arts (1877–80). V Paříži navázal styky s Václavem
Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem, na tamních Salonech
upoutával svými obrazy z prostředí Černé Hory a Hercegoviny
i akademicky koncipovanými malbami se starořeckými
a biblickými tématy. Často zajížděl do Chorvatska, Dalmácie,
Černé Hory a Anglie, kde portrétoval významné osobnosti.
1893 se usadil v Záhřebu, 1895 namaloval oponu pro
budovu Chorvatského národního divadla, 1897 se stal předsedou
Spolku chorvatských výtvarných umělců. 1898–1902
si zařídil ateliér v Cavtatu. Velký ohlas měla jeho druhá účast
na benátském Bienále 1901. Pak od 1902 se usadil ve Vídni,
1903 byl jmenován mimořádným (1910 řádným) profesorem
na pražské AVU, kde setrval do konce života. Jeho
školou prošli mj. B. Feigl, B. Kubišta, E. Filla, Z. Kratochvíl,
A. Mandler, G. Macoun, F. Líbal. Své pražské působení přerušoval
opakovanými návštěvami v Chorvatsku a Dalmácii,
kde získával jihoslovanské oficiální zakázky. 1913 se zúčastnil
instalace dekorativního obrazu ''Vývoj chorvatské kultury'', který
namaloval pro záhřebskou Národní a univerzitní knihovnu.
Nadále jezdil do Anglie, kde si ho velmi cenili. Od 1900
čestný člen Jednoty umělců výtvarných, od 1913 člen korespondent
ČAVU. 1918 vydal v Záhřebu autobiografii ''Můj''
''život''. 1919 se jako člen československé delegace zúčastnil
pařížské mírové konference. Zemřel náhle po svém návratu
z Bělehradu, kde portrétoval krále Alexandra. Urna s jeho
popelem byla v září 1922 převezena do rodného Cavtatu.
Rovněž jeho dcery Ivanka Bukovac-Javorski (1899–1978)
a Jelica Bukovac-Radosavljević (1897–1967) byly malířky
působící dlouhodobě v Praze. B. je nejvýznamnější chorvatský
malíř přelomu 19. a 20. století, který položil základy
rozvoji chorvatského moderního umění. Jako představitel
akademického realismu si osvojil vymoženosti plenérismu
a symbolismu. Vedle portrétu, který byl jeho hlavní tvůrčí
oblastí, zvládal virtuózně akty, velké figurální kompozice
a krajinářské studie. Od 1909 lnul stále více k malbě rozkládající
tvary po příkladu neoimpresionistů v drobné barevné
skvrny, jimiž dosahoval osobitého barevného účinku. 1911
a 1914 namaloval tři velké nástěnné a tři stropní alegorické
obrazy pro Grégrův sál v pražském Obecním domě místo
nemocného Františka Ženíška a s altruismem ho na obrazech
podepsal. Uvnitř konzervativní české výtvarné atmosféry
na počátku 20. století odchoval generaci malířů s výrazným
smyslem pro světlo a barvy, z nichž někteří, sdružení ve skupině
Osma, položili základy českého moderního umění.
 
'''D:''' samostatné výstavy: 1884, Zadar; 1893, Záhřeb; 1903, Vídeň; 1915,
Praha; 1925, Praha; 1988/89 Záhřeb; 2000, Praha, Záhřeb.
 
'''L:''' Toman 1, s. 115n.; NEČVU 1, s. 96; Tomeš 1, s. 156; Hrvatska enciklopedija
2, 2000, s. 393n.; Hrvatski biografski leksikon 2, 1989, s. 464n.;
V. Kružić-Uchytil, V. B. Život i djelo, Zagreb 1968 (obsahuje katalog díla,
seznam výstav a bibliografii); V. B. Národní muzeum 24. února – 16. dubna
2000, retrospektivní výstava, Praha a Záhřeb.
 
'''P:''' Galerija Bukovac, Cavtat; Moderna galerija, Zagreb.
 
Jiří Vacek
      
      
[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik]]
[[Kategorie:76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik]]
[[Kategorie:61- Pedagog]]
[[Kategorie:61- Pedagog]]
[[Kategorie:1855]]
[[Kategorie:1855]]
[[Kategorie:Cavtat_u_Dubrovníka]]
[[Kategorie:Cavtat]]
[[Kategorie:1922]]
[[Kategorie:1922]]
[[Kategorie:Praha]]
[[Kategorie:Praha]]

Verze z 31. 1. 2017, 15:29

Vlaho BUKOVAC
Narození 4.7.1855
Místo narození Cavtat (Chorvatsko)
Úmrtí 23.4.1922
Místo úmrtí Praha
Povolání

76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik

61- Pedagog
Trvalý odkaz https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=43232

BUKOVAC, Vlaho (pův. jm. Faggioni, Biagio), * 4. 7. 1855 Cavtat (Chorvatsko), † 23. 4. 1922 Praha, malíř

V Cavtatu vychodil obecnou školu, 1866 odjel se strýcem do USA. 1871 se vrátil do vlasti, krátkodobě se věnoval námořnickému životu, 1873 se vydal s bratrem za prací do Peru, kde pracoval jako malíř písma. Od 1874 se malířsky vzdělával v San Franciscu. 1876 se vrátil do rodiště, 1877 si pochorvatštil jméno na Bukovac (teprve 1893 mu byla změna úředně schválena), téhož roku ho dubrovnický básník Medo Pucić za materiální podpory biskupa J. J. Strossmayera odvezl do Paříže, kde se na doporučení Jaroslava Čermáka zapsal do třídy Alexandra Cabanela na École des Beaux-Arts (1877–80). V Paříži navázal styky s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem, na tamních Salonech upoutával svými obrazy z prostředí Černé Hory a Hercegoviny i akademicky koncipovanými malbami se starořeckými a biblickými tématy. Často zajížděl do Chorvatska, Dalmácie, Černé Hory a Anglie, kde portrétoval významné osobnosti. 1893 se usadil v Záhřebu, 1895 namaloval oponu pro budovu Chorvatského národního divadla, 1897 se stal předsedou Spolku chorvatských výtvarných umělců. 1898–1902 si zařídil ateliér v Cavtatu. Velký ohlas měla jeho druhá účast na benátském Bienále 1901. Pak od 1902 se usadil ve Vídni, 1903 byl jmenován mimořádným (1910 řádným) profesorem na pražské AVU, kde setrval do konce života. Jeho školou prošli mj. B. Feigl, B. Kubišta, E. Filla, Z. Kratochvíl, A. Mandler, G. Macoun, F. Líbal. Své pražské působení přerušoval opakovanými návštěvami v Chorvatsku a Dalmácii, kde získával jihoslovanské oficiální zakázky. 1913 se zúčastnil instalace dekorativního obrazu Vývoj chorvatské kultury, který namaloval pro záhřebskou Národní a univerzitní knihovnu. Nadále jezdil do Anglie, kde si ho velmi cenili. Od 1900 čestný člen Jednoty umělců výtvarných, od 1913 člen korespondent ČAVU. 1918 vydal v Záhřebu autobiografii Můj život. 1919 se jako člen československé delegace zúčastnil pařížské mírové konference. Zemřel náhle po svém návratu z Bělehradu, kde portrétoval krále Alexandra. Urna s jeho popelem byla v září 1922 převezena do rodného Cavtatu. Rovněž jeho dcery Ivanka Bukovac-Javorski (1899–1978) a Jelica Bukovac-Radosavljević (1897–1967) byly malířky působící dlouhodobě v Praze. B. je nejvýznamnější chorvatský malíř přelomu 19. a 20. století, který položil základy rozvoji chorvatského moderního umění. Jako představitel akademického realismu si osvojil vymoženosti plenérismu a symbolismu. Vedle portrétu, který byl jeho hlavní tvůrčí oblastí, zvládal virtuózně akty, velké figurální kompozice a krajinářské studie. Od 1909 lnul stále více k malbě rozkládající tvary po příkladu neoimpresionistů v drobné barevné skvrny, jimiž dosahoval osobitého barevného účinku. 1911 a 1914 namaloval tři velké nástěnné a tři stropní alegorické obrazy pro Grégrův sál v pražském Obecním domě místo nemocného Františka Ženíška a s altruismem ho na obrazech podepsal. Uvnitř konzervativní české výtvarné atmosféry na počátku 20. století odchoval generaci malířů s výrazným smyslem pro světlo a barvy, z nichž někteří, sdružení ve skupině Osma, položili základy českého moderního umění.

D: samostatné výstavy: 1884, Zadar; 1893, Záhřeb; 1903, Vídeň; 1915, Praha; 1925, Praha; 1988/89 Záhřeb; 2000, Praha, Záhřeb.

L: Toman 1, s. 115n.; NEČVU 1, s. 96; Tomeš 1, s. 156; Hrvatska enciklopedija 2, 2000, s. 393n.; Hrvatski biografski leksikon 2, 1989, s. 464n.; V. Kružić-Uchytil, V. B. Život i djelo, Zagreb 1968 (obsahuje katalog díla, seznam výstav a bibliografii); V. B. Národní muzeum 24. února – 16. dubna 2000, retrospektivní výstava, Praha a Záhřeb.

P: Galerija Bukovac, Cavtat; Moderna galerija, Zagreb.

Jiří Vacek