BURGHAUSER Jarmil Michael 21.10.1921-19.2.1997: Porovnání verzí
(BURGHAUSER_Jarmil_Michael_21.10.1921-1997) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 4: | Řádek 4: | ||
| datum narození = 21.10.1921 | | datum narození = 21.10.1921 | ||
| místo narození = Písek | | místo narození = Písek | ||
| datum úmrtí = 1997 | | datum úmrtí = 19.2.1997 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
| povolání = 73- Uměnovědec nebo historik umění | | povolání = 73- Uměnovědec nebo historik umění | ||
Řádek 12: | Řádek 12: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''BURGHAUSER, Jarmil Michael''' ''(pův. jm. Mokrý), * 21. 10. 1921 Písek, † 19. 2. 1997 Praha, hudební skladatel, muzikolog, sbormistr, dirigent'' | |||
Matka byla malířka Zdeňka B. (1894–1960), otec malíř | |||
a grafik František Viktor Mokrý (1892–1975). Dědeček Gustav | |||
B. (1861–1951) byl zemědělský odborník a středoškolský profesor. B. se od šesti let začal učit na klavír a záhy veřejně | |||
vystupoval. Od dvanácti let komponoval. Po rodičích zdědil | |||
výtvarné nadání. Maturoval 1940 na Akademickém gymnáziu | |||
v Praze, skladbu studoval 1933–37 soukromě u J. Křičky | |||
a 1937–41 u O. Jeremiáše. Na pražské konzervatoři 1944 | |||
absolvoval dirigování u P. Dědečka a M. Doležila a na Mistrovské | |||
škole pokračoval až do 1946 u V. Talicha. Téhož roku | |||
provedl V. Smetáček s orchestrem FOK jeho celovečerní | |||
kantátu ''Utrpení a vzkříšení''. Současně B. 1948 absolvoval | |||
hudební vědu a psychologii na Filozofické fakultě UK. Titul | |||
PhDr. na hudební vědě získal až 1991. V letech 1943–44 byl | |||
dramaturgem pražské komorní zpěvohry, 1946–49 lektorem | |||
AMU (hra partitur), 1946–53 sbormistrem a dirigentem ND | |||
v Praze. Nadále se věnoval skladbě a muzikologii ve svobodném | |||
povolání. 1975–89 působil jako sbormistr chrámového | |||
sboru u Sv. Markéty v Praze-Břevnově. Spolupracoval také | |||
s Československým státním filmem jako hudební poradce | |||
(životopisné filmy o B. Smetanovi a A. Dvořákovi) a autor | |||
hudby. Byl scenáristou hudebních pořadů pro televizi a rozhlas, | |||
podílel se na tvorbě audiovizuálních prezentací velkých | |||
výstav. Do 60. let jeho skladby získaly řadu ocenění, zvlášť | |||
úspěšný se stal balet ''Sluha dvou pánů'' (1958), který se dočkal | |||
v různých zemích dvaceti nastudování. Během tzv. Pražského | |||
jara 1968 se B. politicky angažoval jako předseda Kruhu nestraníků | |||
při Svazu českých skladatelů, předseda jeho skladatelské | |||
sekce a také ve skautském hnutí, proto se v 70. letech | |||
jeho skladby nehrály, B. nesměl být uváděn jako editor, nemohl | |||
cestovat do zahraničí a měl i další, především existenční | |||
problémy. | |||
Od 50. let začal na podnět tchána, dvořákovského badatele | |||
a spisovatele O. Šourka, připravovat (pro Státní nakladatelství | |||
krásné literatury, hudby a umění, později Orbis a Supraphon) | |||
obsáhlý projekt souborného vydání díla Antonína | |||
Dvořáka. Stal se nejaktivnějším členem ediční komise Společnosti | |||
Antonína Dvořáka, jako editor se podílel na více | |||
než padesáti svazcích edice a ke čtyřiceti svazkům napsal | |||
také předmluvy. Po smrti O. Šourka (1956) po něm převzal | |||
přípravu dvořákovského ''Thematického katalogu''. Stal se v celosvětovém | |||
měřítku nejznámějším dvořákovským badatelem. | |||
Od 1983 až do smrti stál v čele Společnosti Antonína | |||
Dvořáka, v níž inicioval nové dvořákovské objevy a usiloval | |||
o hodnocení Dvořáka jako osobitého světového skladatele, | |||
nikoliv epigona J. Brahmse, jak ho do té doby označovala | |||
německá muzikologie. Podnítil zájem o Dvořáka v USA | |||
(A. Houtchens, D. Beveridge, M. Beckermann aj.), v Anglii | |||
(J. Clapham, J. Smaczny). Sám instrumentoval některé | |||
Dvořákovy skladby, např. část ''Biblických písní'', violoncellový | |||
''koncert A dur''). Po listopadu 1989 se opět účastnil přednášek | |||
a mezinárodních konferencí o české hudbě v USA, Německu, | |||
Francii aj. Začal také připravovat ediční zásady pro kritickou | |||
edici díla L. Janáčka (spolu s M. Šolcem, L. Kunderou | |||
a brněnskou ediční komisí), z níž vydali první svazek Janáčkova | |||
klavírního díla. Přispěl k edici některých děl V. Blodka, | |||
B. Kittla, B. Smetany, Z. Fibicha, I. Krejčího aj. | |||
Jeho vlastní tvorba vycházela z neoklasicismu, od konce | |||
50. let byl ovlivněn tzv. novou hudbou (např. ''Sedm reliéfů'' | |||
a ''Cesty''), obrátil se k dodekafonii, serialismu, aleatorice, postupně | |||
vytvářel vlastní kompoziční techniku, kterou nazval | |||
harmonickým serialismem. V opeře s prvky absurdního divadla | |||
''Most'' (anti-opera) využíval také jazzu. 1990 byl zvolen | |||
předsedou Společnosti skladatelů při nově vzniklé Asociaci | |||
hudebních umělců a vědců a předsedou rehabilitační komise | |||
hudebních umělců, jmenován členem výboru Mezinárodního | |||
hudebního festivalu Pražské jaro, členem předsednictva | |||
České hudební společnosti a viceprezidentem The Dvořák | |||
Society for Czech and Slovak Music ve Velké Británii. Řadu | |||
let spolupracoval se skautskou organizací, mj. i s J. Foglarem. | |||
1990–92 byl předsedou Junáka. Používal také pseudonym | |||
Michal Hájků. | |||
'''D:''' výběr – opery: Lakomec (libreto dle Molièra L. Mandaus), 1948–49; | |||
Karolinka a lhář (libreto L. Mandaus), 1950–53; Most (libreto J. Pávek), | |||
1963–64; balety: Honza a čert (libreto J. Rey), 1954; Sluha dvou pánů (libreto | |||
podle C. Goldoniho J. Rey), 1957; Tristam a Izalda (libreto V. Vašut), | |||
1969; scénická hudba – vokálně symfonické skladby: Utrpení a vzkříšení | |||
(na slova Bible kralické), 1937–46; Země zamyšlená (kantáta s recitací, podle | |||
L. Stehlíka), 1966; Missa brevis pastoralis pro sóla, sbor a orchestr, 1980; | |||
V zemi české (symfonická fantazie na sbor O. Jeremiáše, text Jan Čarek), | |||
1982; orchestrální skladby: 3 symfonie, 1933, 1935, 1936; Jarní rondo pro | |||
malý orchestr, 1937–70; Toccata pro malý orchestr, 1947; Suita B dur pro | |||
malý orchestr, 1939–77; Sedm reliéfů pro velký orchestr, 1962; Cesty (pro | |||
strunné, bicí a smyčcové nástroje), 1964; Barvy v čase (pro malý orchestr), | |||
1967; komorní hudba pro 1–9 nástrojů: Deset skic pro flétnu sólo, 1965; | |||
Pět barevných střepin pro harfu sólo, 1966; Sarabanda e toccata per chitarra, | |||
1968; Tesknice pro kytaru, 1970; Sonáta pro violu a klavír, 1985; Tesknice | |||
II pro housle a cimbál, 1989; 2 klavírní tria, 1938–82, 1940; 1 smyčcové | |||
trio, 1982; 6 smyčcových kvartetů, 1934–72; Nonet G dur, 1942; Tre ricercari | |||
per 9 strumenti a fiato, 1983; vokální skladby s klavírem či komorním | |||
orchestrem: Zvěrokruh, 12 písní na text J. Měšťana, 1943–46; V slezském | |||
tónu, 4 písně na básně P. Bezruče, 1953; teoretické práce, výběr: Orchestrace | |||
Dvořákových Slovanských tanců, 1959; Čtení a hra partitur (s P. Ebenem), | |||
1960; A. Dvořák. Thematický katalog, 1960, 2. rozšířené vyd. 1996; Nejen | |||
pomníky (Smetana – Dvořák – Fibich), 1966; Akustické základy orchestrace | |||
(s A. Špeldou), 1967 (německy Regensburg, 1971); Moderní instrumentace | |||
(dokončení práce J. Rychlíka), 1968; L. Janáček. Ediční zásady a směrnice | |||
(s M. Šolcem), 1979; Antonín Dvořák, 1985, 2. vyd. (ed. M. Pospíšil – | |||
D. Beveridge) v češtině a angličtině, 2006; Komentář k faksimilovanému | |||
vydání Dvořákovy 9. symfonie, 1972, 2. vyd. 2004; kritická vyd. libret Dvořákových | |||
oper: Král a uhlíř, 1957; Dimitrij, 1961. | |||
'''L:''' MGG (vyd. 2000) 3, s. 1286n.; Grove (vyd. 2001) 4, s. 616n.; Grove | |||
Opera (vyd. 1996) 1, s. 644; HS 1, s. 150n.; A. Houtchens, J. B. Th e Composer | |||
at 60, in: Czech Music 7, 1981, č. 4, s. 4n.; O. Kittnarová, J. B. (propagační | |||
leták HIS-ČHF), 1991; M. Kuna, Za J. B., in: Hudební rozhledy | |||
50, 1997, č. 4, s. 24; týž, Monumentální dílo J. B., in: Hudební věda 34, | |||
1997, č. 4, s. 445n.; G. Melville-Mason, J. B., in: Czech Music 20, 1997–98, | |||
s. 6n.; J. Smaczny, J. B. – A Personal Reminiscence, in: tamtéž, s. 11n.; Český | |||
hraný fi lm 3, s. 33, 115, 119, 237, 364; Th e Ways (Cesty), CD Supraphon | |||
(SU 3275-2911); http://archiv.narodni-divadlo.cz. | |||
'''P:''' Pozůstalost v NM – Českém muzeu hudby – Muzeu A. Dvořáka Praha. | |||
Markéta Hallová | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:73- Uměnovědec nebo historik umění]] | [[Kategorie:73- Uměnovědec nebo historik umění]] | ||
Řádek 21: | Řádek 139: | ||
[[Kategorie:78- Hudební interpret]] | [[Kategorie:78- Hudební interpret]] | ||
[[Kategorie:80- Mecenáš nebo organizátor hudebního života]] | [[Kategorie:80- Mecenáš nebo organizátor hudebního života]] | ||
[[Kategorie:1921]] | [[Kategorie:1921]] | ||
[[Kategorie:Písek]] | [[Kategorie:Písek]] | ||
[[Kategorie:1997]] | [[Kategorie:1997]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] |
Verze z 15. 2. 2017, 15:01
Jarmil Michael BURGHAUSER | |
Narození | 21.10.1921 |
---|---|
Místo narození | Písek |
Úmrtí | 19.2.1997 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
73- Uměnovědec nebo historik umění 77- Hudební skladatel 78- Hudební interpret 80- Mecenáš nebo organizátor hudebního života |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=43377 |
BURGHAUSER, Jarmil Michael (pův. jm. Mokrý), * 21. 10. 1921 Písek, † 19. 2. 1997 Praha, hudební skladatel, muzikolog, sbormistr, dirigent
Matka byla malířka Zdeňka B. (1894–1960), otec malíř a grafik František Viktor Mokrý (1892–1975). Dědeček Gustav B. (1861–1951) byl zemědělský odborník a středoškolský profesor. B. se od šesti let začal učit na klavír a záhy veřejně vystupoval. Od dvanácti let komponoval. Po rodičích zdědil výtvarné nadání. Maturoval 1940 na Akademickém gymnáziu v Praze, skladbu studoval 1933–37 soukromě u J. Křičky a 1937–41 u O. Jeremiáše. Na pražské konzervatoři 1944 absolvoval dirigování u P. Dědečka a M. Doležila a na Mistrovské škole pokračoval až do 1946 u V. Talicha. Téhož roku provedl V. Smetáček s orchestrem FOK jeho celovečerní kantátu Utrpení a vzkříšení. Současně B. 1948 absolvoval hudební vědu a psychologii na Filozofické fakultě UK. Titul PhDr. na hudební vědě získal až 1991. V letech 1943–44 byl dramaturgem pražské komorní zpěvohry, 1946–49 lektorem AMU (hra partitur), 1946–53 sbormistrem a dirigentem ND v Praze. Nadále se věnoval skladbě a muzikologii ve svobodném povolání. 1975–89 působil jako sbormistr chrámového sboru u Sv. Markéty v Praze-Břevnově. Spolupracoval také s Československým státním filmem jako hudební poradce (životopisné filmy o B. Smetanovi a A. Dvořákovi) a autor hudby. Byl scenáristou hudebních pořadů pro televizi a rozhlas, podílel se na tvorbě audiovizuálních prezentací velkých výstav. Do 60. let jeho skladby získaly řadu ocenění, zvlášť úspěšný se stal balet Sluha dvou pánů (1958), který se dočkal v různých zemích dvaceti nastudování. Během tzv. Pražského jara 1968 se B. politicky angažoval jako předseda Kruhu nestraníků při Svazu českých skladatelů, předseda jeho skladatelské sekce a také ve skautském hnutí, proto se v 70. letech jeho skladby nehrály, B. nesměl být uváděn jako editor, nemohl cestovat do zahraničí a měl i další, především existenční problémy.
Od 50. let začal na podnět tchána, dvořákovského badatele a spisovatele O. Šourka, připravovat (pro Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, později Orbis a Supraphon) obsáhlý projekt souborného vydání díla Antonína Dvořáka. Stal se nejaktivnějším členem ediční komise Společnosti Antonína Dvořáka, jako editor se podílel na více než padesáti svazcích edice a ke čtyřiceti svazkům napsal také předmluvy. Po smrti O. Šourka (1956) po něm převzal přípravu dvořákovského Thematického katalogu. Stal se v celosvětovém měřítku nejznámějším dvořákovským badatelem. Od 1983 až do smrti stál v čele Společnosti Antonína Dvořáka, v níž inicioval nové dvořákovské objevy a usiloval o hodnocení Dvořáka jako osobitého světového skladatele, nikoliv epigona J. Brahmse, jak ho do té doby označovala německá muzikologie. Podnítil zájem o Dvořáka v USA (A. Houtchens, D. Beveridge, M. Beckermann aj.), v Anglii (J. Clapham, J. Smaczny). Sám instrumentoval některé Dvořákovy skladby, např. část Biblických písní, violoncellový koncert A dur). Po listopadu 1989 se opět účastnil přednášek a mezinárodních konferencí o české hudbě v USA, Německu, Francii aj. Začal také připravovat ediční zásady pro kritickou edici díla L. Janáčka (spolu s M. Šolcem, L. Kunderou a brněnskou ediční komisí), z níž vydali první svazek Janáčkova klavírního díla. Přispěl k edici některých děl V. Blodka, B. Kittla, B. Smetany, Z. Fibicha, I. Krejčího aj.
Jeho vlastní tvorba vycházela z neoklasicismu, od konce 50. let byl ovlivněn tzv. novou hudbou (např. Sedm reliéfů a Cesty), obrátil se k dodekafonii, serialismu, aleatorice, postupně vytvářel vlastní kompoziční techniku, kterou nazval harmonickým serialismem. V opeře s prvky absurdního divadla Most (anti-opera) využíval také jazzu. 1990 byl zvolen předsedou Společnosti skladatelů při nově vzniklé Asociaci hudebních umělců a vědců a předsedou rehabilitační komise hudebních umělců, jmenován členem výboru Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, členem předsednictva České hudební společnosti a viceprezidentem The Dvořák Society for Czech and Slovak Music ve Velké Británii. Řadu let spolupracoval se skautskou organizací, mj. i s J. Foglarem. 1990–92 byl předsedou Junáka. Používal také pseudonym Michal Hájků.
D: výběr – opery: Lakomec (libreto dle Molièra L. Mandaus), 1948–49; Karolinka a lhář (libreto L. Mandaus), 1950–53; Most (libreto J. Pávek), 1963–64; balety: Honza a čert (libreto J. Rey), 1954; Sluha dvou pánů (libreto podle C. Goldoniho J. Rey), 1957; Tristam a Izalda (libreto V. Vašut), 1969; scénická hudba – vokálně symfonické skladby: Utrpení a vzkříšení (na slova Bible kralické), 1937–46; Země zamyšlená (kantáta s recitací, podle L. Stehlíka), 1966; Missa brevis pastoralis pro sóla, sbor a orchestr, 1980; V zemi české (symfonická fantazie na sbor O. Jeremiáše, text Jan Čarek), 1982; orchestrální skladby: 3 symfonie, 1933, 1935, 1936; Jarní rondo pro malý orchestr, 1937–70; Toccata pro malý orchestr, 1947; Suita B dur pro malý orchestr, 1939–77; Sedm reliéfů pro velký orchestr, 1962; Cesty (pro strunné, bicí a smyčcové nástroje), 1964; Barvy v čase (pro malý orchestr), 1967; komorní hudba pro 1–9 nástrojů: Deset skic pro flétnu sólo, 1965; Pět barevných střepin pro harfu sólo, 1966; Sarabanda e toccata per chitarra, 1968; Tesknice pro kytaru, 1970; Sonáta pro violu a klavír, 1985; Tesknice II pro housle a cimbál, 1989; 2 klavírní tria, 1938–82, 1940; 1 smyčcové trio, 1982; 6 smyčcových kvartetů, 1934–72; Nonet G dur, 1942; Tre ricercari per 9 strumenti a fiato, 1983; vokální skladby s klavírem či komorním orchestrem: Zvěrokruh, 12 písní na text J. Měšťana, 1943–46; V slezském tónu, 4 písně na básně P. Bezruče, 1953; teoretické práce, výběr: Orchestrace Dvořákových Slovanských tanců, 1959; Čtení a hra partitur (s P. Ebenem), 1960; A. Dvořák. Thematický katalog, 1960, 2. rozšířené vyd. 1996; Nejen pomníky (Smetana – Dvořák – Fibich), 1966; Akustické základy orchestrace (s A. Špeldou), 1967 (německy Regensburg, 1971); Moderní instrumentace (dokončení práce J. Rychlíka), 1968; L. Janáček. Ediční zásady a směrnice (s M. Šolcem), 1979; Antonín Dvořák, 1985, 2. vyd. (ed. M. Pospíšil – D. Beveridge) v češtině a angličtině, 2006; Komentář k faksimilovanému vydání Dvořákovy 9. symfonie, 1972, 2. vyd. 2004; kritická vyd. libret Dvořákových oper: Král a uhlíř, 1957; Dimitrij, 1961.
L: MGG (vyd. 2000) 3, s. 1286n.; Grove (vyd. 2001) 4, s. 616n.; Grove Opera (vyd. 1996) 1, s. 644; HS 1, s. 150n.; A. Houtchens, J. B. Th e Composer at 60, in: Czech Music 7, 1981, č. 4, s. 4n.; O. Kittnarová, J. B. (propagační leták HIS-ČHF), 1991; M. Kuna, Za J. B., in: Hudební rozhledy 50, 1997, č. 4, s. 24; týž, Monumentální dílo J. B., in: Hudební věda 34, 1997, č. 4, s. 445n.; G. Melville-Mason, J. B., in: Czech Music 20, 1997–98, s. 6n.; J. Smaczny, J. B. – A Personal Reminiscence, in: tamtéž, s. 11n.; Český hraný fi lm 3, s. 33, 115, 119, 237, 364; Th e Ways (Cesty), CD Supraphon (SU 3275-2911); http://archiv.narodni-divadlo.cz.
P: Pozůstalost v NM – Českém muzeu hudby – Muzeu A. Dvořáka Praha.
Markéta Hallová