CORNOVA Ignác 25.7.1740-25.7.1822

Ignác CORNOVA
Narození	25.7.1740
Místo narození	Praha
Úmrtí	25.7.1822
Místo úmrtí	Praha
Povolání	53- Historik 63- Spisovatel
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44129

CORNOVA, Ignác, * 25. 7. 1740 Praha, † 25. 7. 1822 Praha, pedagog, kněz, historik, filozof, básník

Otec byl kupcem a pocházel z italského Corna. C. se vzdělával na jezuitských gymnáziích v Praze a v Březnici, později studoval filozofii v Olomouci. V době pražských studií 27. 10. 1756 vstoupil do jezuitského řádu. 1762–64 učil na řádovém gymnáziu v Brně. Poté pokračoval ve studiu teologie v Olomouci. 1770 přijal kněžské svěcení a rok působil jako kazatel. 1771–73 byl profesorem na gymnáziích v Chomutově a v Klatovech. K jeho klatovským žákům patřil mimo jiné Václav Matěj Kramerius, se kterým se setkal opět v Praze na univerzitě i později, kdy Kramerius vydal některá jeho díla.

Po zrušení jezuitského řádu, které ho zastihlo v Klatovech a způsobilo mu existenční problémy, učil od 1773 na akademickém gymnáziu v Praze a pedagogickou kariéru završil 1784–95 jako profesor všeobecných dějin pražské univerzity. Z tohoto místa nebyl sice formálně odvolán, musel však údajně pro nemoc odejít. Později si stěžoval na nátlak, kterému byl vystaven v souvislosti s perzekucí zednářů a osvícenců představujících v očích vídeňského dvora duchovní strůjce Velké francouzské revoluce. V následujících letech se uplatňoval jako soukromý badatel, učitel a vychovatel v různých šlechtických rodinách. Spolupracoval s osvícenci působícími zejména v českých zemích, kteří se snažili prosazovat společenské přeměny. Byl významným členem zednářské lóže u Tří korunovaných sloupů a spoluzakládal novou pražskou lóži Pravdy a Jednoty. V její hierarchii zastával významné funkce a snažil se zajistit budoucnost osiřelým dětem zednářů, tzv. luftonům. Od 1798 byl řádným členem Královské české společnosti nauk (založené 1774), 1803–04 stanul dokonce v jejím čele. Pečoval o ni za podpory svých šlechtických příznivců jak organizačně, tak odborně. Často přispíval do jejích Abhandlungen (Pojednání).

Filozofické dílo C. ovlivnily myšlenky francouzských osvícenců, zejména Voltaira, jako historik uplatnil učení Johanna Gottfrieda Herdera, od kterého převzal mimo jiné přesvědčení o zásadním civilizačním významu slovanských národů. Jeho historické práce sledovaly zpravidla morálně výchovné cíle a pozdější historiografie k nim měla výhrady. Především se jim vytýkalo, že nevycházely z pramenů. Většinou se však uznávaly C. zásluhy o popularizaci českých dějin a obhajobu jejich významných osobností, např. Karla IV., Jiřího z Poděbrad, Přemysla Otakara II. K jeho nejvýznamnějším dílům patřil německý komentovaný překlad původně latinské práce Pavla Stránského Respublica Bojema, který vydal 1792–1803 v sedmi svazcích pod názvem Paul Stransky’s Staat von Boehmen.

Jako významný osvícenec věnoval pozornost také aktuálním politickým událostem. Své názory zveřejnil 1801 v životopisu císaře Josefa II. (Leben Josephs des Zweiten), který pod názvem Kniha Josefova vydal také V. M. Kramerius. Oslava císaře reformátora nebyla počátkem 19. století příliš populární, C. však mohl touto cestou připomenout požadavky osvícenců. Jeho básnické dílo reprezentovaly epické verše Jaroslav von Sternberg, der Sieger der Tartarn (1813). Báseň svou formou údajně inspirovala tvůrce rukopisných podvrhů. C. se objevil okrajově i v české beletrii věnované počátkům národního obrození. Velmi pozitivně ho ocenil např. radikální demokrat a překladatel Stránského díla do češtiny Emanuel Tonner nebo obdivovatel T. G. Masaryka Jan Herben. Životní data C. uvádí zejména slovníková literatura nejednotně a nepřesně.

D: výběr: Rede bei der Einweihungsfeier des von unserer verklär. Landesmutter dem Waiseninstitute zum heiligen Johann der Täufer geschenkten Hauses, 1781; Als die Hoffnung Böhmens verschwand, Vater Joseph zu sehen, 1782; An Böhmens junge Bürger, 1783; Geschichte des Waiseninstitutes zum hl. Johann der Täufer in Prag, 1785; Kurze Übersicht der merkwürdigsten Empörungen in Böhmen und ihrer Folgen, 1793; Briefe an einen kleinen Liebhaber der Vaterlandsgeschichte 1–4, 1799–1803; Leben Josephs des Zweiten, 1801; Paul Stransky’s Staat von Boehmen, 1792–1803; Die Jesuiten als Gymnasiallehrer, 1804; Der grosse Böhme Bohuslav von Lobkowitz, in: Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, 1808; Jaroslav von Sternberg, der Sieger der Tartarn, 1813; Das Nötigste aus der alten Geschichte für junge Leser 1–8, 1814–15; Lebensgeschichte Johann Karl Grafen Krakovsky von Kolovrat, 1818; O výchově sirotků zednářských, 1923.

L: OSN 5, s. 638; OSND 1/2, s. 945; MSN 1, s. 879, DLČ 1, rejstřík; LČL 1, s. 365n.; SČF, s.71; BL 1, s. 210; ÖBL 1, s. 155; F. M. Pelcl, Böhmische, mährische und schlesische Gelehrte aus dem Orden der Jesuiten, 1786, s. 280; J. Ritter von Rittersberg, Nekrologe verdienter Böhmen. 4, I. C., in: Archiv für Geschichte, 1823, č. 122; J. Svátek, Obrazy z kulturních dějin českých, 1891, s. 257n.; J. Vlček, Dějiny české literatury 2, 1960, rejstřík; J. Hanuš, Národní museum a naše obrození 1, 1921, rejstřík; J. Herben, Náboženská otázka v národním obrození, 1930, rejstřík; F. Kutnar, Život a dílo I. C., in: ČČH 36, 1930, s. 327n., 491n.; Kutnar, rejstřík.

Pavla Vošahlíková