ČERMÁK Bohumil 18.12.1870-24.2.1921: Porovnání verzí
(ČERMÁK_Bohumil_Václav_17.12.1870-27.2.1921) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Bohumil | | jméno = Bohumil ČERMÁK | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = | | datum narození = 18.12.1870 | ||
| místo narození = Plzeň | | místo narození = Plzeň | ||
| datum úmrtí = | | datum úmrtí = 24.2.1921 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Sète (Francie) | ||
| povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ | | povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ | ||
68- Redaktor nebo žurnalista | 68- Redaktor nebo žurnalista | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''ČERMÁK, Bohumil''', ''* 18. 12. 1870 Plzeň, † 24. 2. 1921 Sète (Francie), obchodní a průmyslový manažer, politik, diplomat, účastník 1. odboje'' | |||
Pocházel z rodiny kloboučníka. 1887 absolvoval německou | |||
reálku v Plzni a 1888–89 studoval jako externista na orientální | |||
(pozdější konzulární) akademii ve Vídni. Od mládí projevoval | |||
mimořádné jazykové nadání a postupně ovládl deset | |||
řečí. Koncem 80. let pracoval jako korespondent ve Škodových závodech v Plzni. 1890 odešel na praxi do západní Evropy; působil u několika fi rem v Nizozemsku a Belgii, kde se | |||
zvláště úspěšně uplatnil v obchodním styku s Ruskem, kam | |||
opakovaně zajížděl k jednáním. Pro dobrou znalost ruských | |||
poměrů byl přijat do služeb firmy Josef Tinchan et Conzales | |||
v Antverpách, jež ho 1902 jmenovala prokuristou a 1907 administrativním | |||
ředitelem svého pobočného závodu, továrny | |||
na doutníky La Habanera v Petrohradě. Během krátké doby | |||
se mu podařilo pozvednout předtím upadající podnik, vyvést | |||
z dluhů a zajistit jeho další prosperitu; přitom sjednal a uzavřel | |||
výhodné dohody s konkurenty. Později mu mateřská firma | |||
svěřila i vedení svých naftových vrtů na Kavkaze. 1909 | |||
se Č. stal ruským občanem a byl jmenován poradcem v tabákovém | |||
oddělení ruského ministerstva zemědělství. Získal | |||
značné hmotné prostředky, které mu umožnily sbírat ruské | |||
starožitnosti a umělecké památky. V důsledku podnikatelských | |||
úspěchů i své inteligence a taktu nabyl vlivného postavení | |||
v elitní petrohradské společnosti. Zároveň se účastnil | |||
života české krajanské kolonie v Petrohradě a stal se členem | |||
výboru tamního Českého výpomocného spolku. | |||
Po vypuknutí první světové války byl 1914 zvolen předsedou | |||
Komitétu pro pomoc obětem války, který měl jednak pomáhat | |||
Čechům s rakousko-uherským občanstvím proti perzekuci | |||
ze strany ruských úřadů, jednak organizovat zahraniční | |||
odboj. Podílel se na formulaci memoranda českých krajanů | |||
ruské vládě z druhé poloviny srpna 1914 i na formování první | |||
československé vojenské jednotky na Rusi, České družiny, | |||
a snažil se o sjednocení a koordinaci aktivit českých krajanských | |||
spolků v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě a Varšavě. Spolu | |||
s J. Klecandou a B. Pavlů reprezentoval tzv. petrohradský | |||
směr českého zahraničního odboje na Rusi; od počátku zastával | |||
názor, že v boji za osvobození českých zemí, respektive | |||
za samostatný stát se nelze jednostranně orientovat na Rusko, | |||
neboť jde o věc celé Dohody a celého českého národa. | |||
V březnu 1915 přispěl k ustavení Svazu českých spolků na | |||
Rusi a byl zvolen předsedou jeho správy; tuto funkci zastával | |||
do dubna 1916, kdy vedení Svazu převzalo kyjevské krajanské | |||
centrum. Zároveň začal vydávat časopis ''Čechoslovák'', do | |||
něhož také psal a který – podobně jako činnost Svazu – významně | |||
finančně dotoval z vlastních prostředků. V červenci | |||
1915 podpořil zahraniční akci T. G. Masaryka a v říjnu 1915 | |||
se stal členem Českého komitétu zahraničního. Snažil se překonávat | |||
nejednotnost v českém odbojovém táboře v Rusku | |||
i nesnáze vyplývající z ruských poměrů. 1916–17 hájil jednotu | |||
českého odboje pod vedením pařížské Národní rady československé | |||
proti separátní rusofilské akci J. Düricha. V březnu | |||
1917 byl jmenován zplnomocněncem Národní rady v Rusku | |||
a v květnu 1917 zvolen místopředsedou Odbočky Národní | |||
rady československé v Rusku; v následujících měsících úzce | |||
spolupracoval s T. G. Masarykem v době jeho ruského pobytu. | |||
V březnu 1918 přesídlil s Odbočkou Národní rady do | |||
Moskvy, kde zahájil jednání se sovětskou vládou o odchodu | |||
československého vojska z Ruska do Francie. 21. 5. 1918 byl | |||
spolu s druhým místopředsedou Odbočky P. Maxou zatčen | |||
a do počátku prosince 1918 vězněn nejprve v taganské, posléze | |||
v butyrské věznici; v žaláři pracoval na mluvnici ruského | |||
jazyka pro Čechy a Slováky. V důsledku intervence vlád | |||
dohodových mocností byl 4. 12. 1918 propuštěn, koncem | |||
prosince odjel přes Petrohrad do vlasti a 15. 1. 1919 dorazil | |||
do Prahy. | |||
Působil 1919–20 jako první československý vyslanec v Rumunsku, | |||
kde připravil půdu pro uzavření Malé dohody. | |||
Úspěšně hájil hospodářské zájmy ČSR a zvláštní péči věnoval | |||
krajanům. Rozčarován praktikami části československých | |||
hospodářských kruhů rezignoval v létě 1920 na svůj úřad. | |||
Poté žil několik měsíců v Praze, kde začal psát memoáry z válečné | |||
doby. Koncem ledna 1921 odjel do Belgie projednat | |||
návrat do služeb společnosti, u níž předtím působil v Rusku, | |||
a odtud na francouzskou Riviéru, kde v přístavu Sète náhle | |||
zemřel. V březnu 1921 byl pohřben v Plzni. | |||
Na okraji podnikatelských a politicko-organizačních aktivit | |||
se věnoval též práci filologické: za války vydal letákovou příručku | |||
ruštiny pro zajatce a v časopise ''Čechoslovák'' uveřejnil | |||
řadu kapitol o výslovnosti ruského jazyka. | |||
'''L:''' MSN 1, s. 995; OSND 1/2, s. 1029; Tomeš 1, s. 196; Kolář Elity, s. 35; | |||
J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–18, | |||
1993, s. 21n.; J. Kudela, B. Č. Předseda československé revoluční organisace | |||
v Rusku, 1930. | |||
Josef Tomeš | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]] | [[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]] | ||
Řádek 21: | Řádek 108: | ||
[[Kategorie:Plzeň]] | [[Kategorie:Plzeň]] | ||
[[Kategorie:1921]] | [[Kategorie:1921]] | ||
[[Kategorie: | [[Kategorie:Sète]] |
Verze z 29. 11. 2016, 15:51
Bohumil ČERMÁK | |
Narození | 18.12.1870 |
---|---|
Místo narození | Plzeň |
Úmrtí | 24.2.1921 |
Místo úmrtí | Sète (Francie) |
Povolání |
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 68- Redaktor nebo žurnalista |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44695 |
ČERMÁK, Bohumil, * 18. 12. 1870 Plzeň, † 24. 2. 1921 Sète (Francie), obchodní a průmyslový manažer, politik, diplomat, účastník 1. odboje
Pocházel z rodiny kloboučníka. 1887 absolvoval německou reálku v Plzni a 1888–89 studoval jako externista na orientální (pozdější konzulární) akademii ve Vídni. Od mládí projevoval mimořádné jazykové nadání a postupně ovládl deset řečí. Koncem 80. let pracoval jako korespondent ve Škodových závodech v Plzni. 1890 odešel na praxi do západní Evropy; působil u několika fi rem v Nizozemsku a Belgii, kde se zvláště úspěšně uplatnil v obchodním styku s Ruskem, kam opakovaně zajížděl k jednáním. Pro dobrou znalost ruských poměrů byl přijat do služeb firmy Josef Tinchan et Conzales v Antverpách, jež ho 1902 jmenovala prokuristou a 1907 administrativním ředitelem svého pobočného závodu, továrny na doutníky La Habanera v Petrohradě. Během krátké doby se mu podařilo pozvednout předtím upadající podnik, vyvést z dluhů a zajistit jeho další prosperitu; přitom sjednal a uzavřel výhodné dohody s konkurenty. Později mu mateřská firma svěřila i vedení svých naftových vrtů na Kavkaze. 1909 se Č. stal ruským občanem a byl jmenován poradcem v tabákovém oddělení ruského ministerstva zemědělství. Získal značné hmotné prostředky, které mu umožnily sbírat ruské starožitnosti a umělecké památky. V důsledku podnikatelských úspěchů i své inteligence a taktu nabyl vlivného postavení v elitní petrohradské společnosti. Zároveň se účastnil života české krajanské kolonie v Petrohradě a stal se členem výboru tamního Českého výpomocného spolku.
Po vypuknutí první světové války byl 1914 zvolen předsedou Komitétu pro pomoc obětem války, který měl jednak pomáhat Čechům s rakousko-uherským občanstvím proti perzekuci ze strany ruských úřadů, jednak organizovat zahraniční odboj. Podílel se na formulaci memoranda českých krajanů ruské vládě z druhé poloviny srpna 1914 i na formování první československé vojenské jednotky na Rusi, České družiny, a snažil se o sjednocení a koordinaci aktivit českých krajanských spolků v Petrohradě, Moskvě, Kyjevě a Varšavě. Spolu s J. Klecandou a B. Pavlů reprezentoval tzv. petrohradský směr českého zahraničního odboje na Rusi; od počátku zastával názor, že v boji za osvobození českých zemí, respektive za samostatný stát se nelze jednostranně orientovat na Rusko, neboť jde o věc celé Dohody a celého českého národa. V březnu 1915 přispěl k ustavení Svazu českých spolků na Rusi a byl zvolen předsedou jeho správy; tuto funkci zastával do dubna 1916, kdy vedení Svazu převzalo kyjevské krajanské centrum. Zároveň začal vydávat časopis Čechoslovák, do něhož také psal a který – podobně jako činnost Svazu – významně finančně dotoval z vlastních prostředků. V červenci 1915 podpořil zahraniční akci T. G. Masaryka a v říjnu 1915 se stal členem Českého komitétu zahraničního. Snažil se překonávat nejednotnost v českém odbojovém táboře v Rusku i nesnáze vyplývající z ruských poměrů. 1916–17 hájil jednotu českého odboje pod vedením pařížské Národní rady československé proti separátní rusofilské akci J. Düricha. V březnu 1917 byl jmenován zplnomocněncem Národní rady v Rusku a v květnu 1917 zvolen místopředsedou Odbočky Národní rady československé v Rusku; v následujících měsících úzce spolupracoval s T. G. Masarykem v době jeho ruského pobytu. V březnu 1918 přesídlil s Odbočkou Národní rady do Moskvy, kde zahájil jednání se sovětskou vládou o odchodu československého vojska z Ruska do Francie. 21. 5. 1918 byl spolu s druhým místopředsedou Odbočky P. Maxou zatčen a do počátku prosince 1918 vězněn nejprve v taganské, posléze v butyrské věznici; v žaláři pracoval na mluvnici ruského jazyka pro Čechy a Slováky. V důsledku intervence vlád dohodových mocností byl 4. 12. 1918 propuštěn, koncem prosince odjel přes Petrohrad do vlasti a 15. 1. 1919 dorazil do Prahy.
Působil 1919–20 jako první československý vyslanec v Rumunsku, kde připravil půdu pro uzavření Malé dohody. Úspěšně hájil hospodářské zájmy ČSR a zvláštní péči věnoval krajanům. Rozčarován praktikami části československých hospodářských kruhů rezignoval v létě 1920 na svůj úřad. Poté žil několik měsíců v Praze, kde začal psát memoáry z válečné doby. Koncem ledna 1921 odjel do Belgie projednat návrat do služeb společnosti, u níž předtím působil v Rusku, a odtud na francouzskou Riviéru, kde v přístavu Sète náhle zemřel. V březnu 1921 byl pohřben v Plzni.
Na okraji podnikatelských a politicko-organizačních aktivit se věnoval též práci filologické: za války vydal letákovou příručku ruštiny pro zajatce a v časopise Čechoslovák uveřejnil řadu kapitol o výslovnosti ruského jazyka.
L: MSN 1, s. 995; OSND 1/2, s. 1029; Tomeš 1, s. 196; Kolář Elity, s. 35; J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–18, 1993, s. 21n.; J. Kudela, B. Č. Předseda československé revoluční organisace v Rusku, 1930.
Josef Tomeš