ČERNOHORSKÝ Bohuslav Matěj ?16.2.1684-?14.2.1742: Porovnání verzí
(ČERNOHORSKÝ_Bohuslav_Matěj_16.2.1684-1.7.1742) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 2: | Řádek 2: | ||
| jméno = Bohuslav Matěj ČERNOHORSKÝ | | jméno = Bohuslav Matěj ČERNOHORSKÝ | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 16.2.1684 | | datum narození = 16.2.1684 (datum křtu) | ||
| místo narození = | | místo narození = Nymburk | ||
| datum úmrtí = | | datum úmrtí = 14. nebo 15. 2. 1742 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Štýrský Hradec (Rakousko) | ||
| povolání = 78- Hudební interpret | | povolání = 78- Hudební interpret | ||
49- Náboženský nebo církevní činitel | 49- Náboženský nebo církevní činitel | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''ČERNOHORSKÝ, Bohuslav Matěj''', ''* 16. 2. 1684 (datum křtu) Nymburk, † 14. nebo 15. 2. 1742 Štýrský Hradec (Rakousko), hudební skladatel, varhaník, římskokatolický kněz'' | |||
První hudební vzdělání získal nejspíše od otce, Samuela | |||
Č. (1654?–1726), který 1677 přišel ze Mšena u Mělníka | |||
do Nymburka, kde dostal místo varhaníka. (Na místě Č. rodného | |||
domu je umístěna pamětní deska.) Spřízněnost Samuela | |||
Č. s rodinami Černohorských ve Mšeně, mezi nimiž byli i hudebníci, | |||
lze předpokládat, ale dosud se ji nepodařilo prokázat. | |||
Matkou Č. byla Samuelova druhá manželka Regina Sokolová, | |||
dcera kantora. Hudební nadání zdědili i někteří jeho sourozenci, | |||
z nichž nejznámější byl jezuita Václav Č. (* 1687). Nejpozději | |||
1702 získal Č. bakalářský titul na pražské univerzitě, | |||
1703 vstoupil jako novic do františkánského minoritského | |||
konventu u sv. Jakuba, 1704 složil řeholní sliby a 1708 byl | |||
vysvěcen na kněze. Současně pokračoval ve studiích filozofie | |||
a teologie na řádové vysokoškolské koleji. Skladbu mohl | |||
studovat u P. Bernarda Artophaea, významného představitele | |||
řádu a známého skladatele. 1710–14 částečně proti vůli pražských | |||
představených pobýval v řádovém centru v Assisi jako | |||
varhaník a 1712 tam získal další titul bakaláře. Při této příležitosti | |||
asi složil i dvojsborové ''Regina coeli'', dnes Č. nejstarší | |||
dochovanou skladbu. S výjimkou krátkého pobytu v Benátkách | |||
na začátku 1717 působil 1715–20 jako třetí varhaník | |||
v padovském konventu u sv. Antonína. Koncem 1720 se vrátil | |||
do Prahy, kde nejpozději 1722 získal titul magister musices. | |||
1724 oddal v Benátkách nad Jizerou skladatele Š. Brixiho | |||
s B. Fialkovou. 1726 získal funkci vikáře pražského konventu, | |||
ale již o rok později byl poslán za trest do Horažďovic | |||
(důvodem nejspíše bylo, že nevěnoval řádu celé své dědictví | |||
po otci). 1730 se vrátil do Prahy zbaven všech funkcí i hodností, | |||
a proto požádal o svolení k odchodu do Itálie. Od 1731 | |||
působil opět v Padově, nejprve jako třetí, od 1736 jako první | |||
varhaník. V létě 1741 usiloval, snad ze zdravotních důvodů, | |||
o uvolnění z funkce a návrat do Čech. Nejpozději v říjnu | |||
1741 přijel do Štýrského Hradce, kde v minoritském klášteře | |||
P. Marie zanedlouho zemřel. | |||
Umělecký odkaz, přestože početně skrovný (zahrnující však | |||
např. i dosud nevydanou sbírku básní napsanou v Padově), | |||
jej zařadil mezi nejvýznamnější domácí skladatele vrcholného | |||
baroka. Z díla se dochovalo necelých 20 skladeb, což souviselo | |||
nejen s Č. pestrými životními osudy, ale i s tím, že byl | |||
především interpretem – vynikajícím varhaníkem (mj. ovládal | |||
také hru na pozoun). Žádné z jeho děl se nedochovalo | |||
v autografu a mnohé až v pozdějších opisech, což dále komplikuje | |||
určení autorství. Pochybnosti zesílily zejména v případě | |||
tvorby varhanní. Během třetí čtvrtiny 20. století byly | |||
některé skladby, dříve spojované s jeho jménem, identifikovány | |||
jako kompozice jiných autorů (G. Muffata, J. Kuhnaua | |||
ad.). Ze sedmi varhanních skladeb, dnes připisovaných Č., | |||
patří k nejcennějším ''Toccata C dur'' a ''Fuga gis moll''. Tato fuga | |||
v neobvyklé tónině a se smělým modulačním plánem ústícím | |||
do D dur, se společně s ''Fugou D dur'' dochovala v Berlíně. Autorsky | |||
méně problematická jsou díla vokálně instrumentální. | |||
Dodnes uváděná jsou efektní kantáta ''Regina coeli'' pro sólový | |||
soprán, violoncello a basso continuo a oblíbené sborové dílo | |||
moteto ''Laudetur Jesus Christus'', které jako jediné vyšlo tiskem | |||
již za skladatelova života. Spolu s ''Quem lapidaverunt'' a ''Quare'' | |||
''Domine'' dokládají Č. vynikající zvládnutí kontrapunktické | |||
techniky i tvůrčí originalitu. Naproti tomu nešpory i litanie | |||
komponoval v běžném úsporném koncertantním stylu, nepostrádajícím | |||
však osobitý půvab. Necelá desítka dalších děl je | |||
známa jen z dobových inventářů, což svědčí o jisté popularitě, | |||
kterou potvrzovala také Č. pedagogická činnost. K jeho nejslavnějším | |||
žákům patřili italský houslista a skladatel Giuseppe | |||
Tartini, který se u Č. učil nejspíše kontrapunktu, a Josef Ferdinand | |||
Norbert Seeger, později vyhledávaný učitel. Příslušnost | |||
dalších skladatelů, zejména Jana Zacha a Františka I. A. | |||
Tůmy, k tzv. Černohorského škole je nutno nově přezkoumat. | |||
Jeho skladatelský vliv je však patrný v díle mladšího řádového | |||
spolubratra Česlava Vaňury. Lze předpokládat, že inspiroval | |||
i další minoritské hudebníky. | |||
'''D:''' dochované: skladby varhanní: Fuga C dur (jen expozice); Fuga c moll; | |||
Fuga D dur; Fuga F dur; Fuga gis moll; Fuga a moll; Toccata C dur; skladby | |||
vokálně instrumentální: Hymnus de Sancto Norberto; Laudetur Jesus Christus | |||
(mezi 1728–30), Litanie lauretanae de B. V. Maria Victoriosa; Quare | |||
Domine (s fugou Memento Abraham); Quem lapidaverunt (dochované jako | |||
Offertorium pro utroque Sancti Stephani festo s úvodní a závěrečnou částí | |||
od F. X. Brixiho); Regina coeli a 8; Regina coeli (pro soprán, violoncello | |||
a basso continuo), Veni sancte spiritus; Vesperae minus solemnae; Vesperae | |||
de Domenica; dílo literární: rukopisná básnická sbírka Orpheus somnians. | |||
'''L:''' výběr: OSN 6, s. 629; E. Trolda, B. Č., disertace FF UK Praha, 1924; týž, | |||
B. Č., in: Cyril 60, 1934, s. 1n.; HS 1, s. 191; Z. Culka, Několik dokladů | |||
k životopisu B. M. Č., in: Hudební věda 3, 1966, s. 352n.; týž, Varhanní | |||
skladby B. M. Č., in: tamtéž 5, 1968, s. 599n.; L. Frasson, P. M. B. Č. primo | |||
maestro di Giuseppe Tartini per la composizione musicale, in: Il Santo | |||
13, 1973, s. 279n.; K. Šulcová, B. M. Č., disertace FF MU Brno, 1980; | |||
J. Smolka, Hudba B. M. Č., in: Hudební věda 21, 1984, s. 99n.; S. Bohadlo, | |||
Odchod B. M. Č. do Itálie v roce 1710, in: Sborník pedagogické fakulty | |||
v Hradci Králové 49, 1987, s. 93n.; M. Plavec, Černohorští a Nymburk, in: | |||
Středočeský sborník historický 24, 1998, s. 15n.; Grove 5, 2001, s. 376n. | |||
(s uložením původních pramenů); M. Niubo, Emilián Trolda a hudba u sv. | |||
Jakuba, in: Hudební věda 37, 2000, s. 279n.; MGG 5, 2001, s. 215n. (s uvedením | |||
původních pramenů); S. Bohadlo, Musik in der Böhmischen Minoritenprovinz | |||
und die Ursachen des Abgangs B. M. Č.-’s nach Italien, in: | |||
Festschrift W. Niemöller (ed. H. Loos), Sinzig 2002, s. 55n. | |||
'''P:''' většina skladeb dochována v opisech E. Troldy v NM – Českém muzeu | |||
hudby v Praze, Souborný hudební katalog NK ČR Praha. | |||
Marc Niubo | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:78- Hudební interpret]] | [[Kategorie:78- Hudební interpret]] | ||
Řádek 16: | Řádek 120: | ||
[[Kategorie:1684]] | [[Kategorie:1684]] | ||
[[Kategorie:Nymburk]] | |||
[[Kategorie:1742]] | [[Kategorie:1742]] | ||
[[Kategorie:Štýrský Hradec]] |
Verze z 2. 12. 2016, 17:45
Bohuslav Matěj ČERNOHORSKÝ | |
![]() | |
Narození | 16.2.1684 (datum křtu) |
---|---|
Místo narození | Nymburk |
Úmrtí | 14. nebo 15. 2. 1742 |
Místo úmrtí | Štýrský Hradec (Rakousko) |
Povolání |
78- Hudební interpret 49- Náboženský nebo církevní činitel |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44823 |
ČERNOHORSKÝ, Bohuslav Matěj, * 16. 2. 1684 (datum křtu) Nymburk, † 14. nebo 15. 2. 1742 Štýrský Hradec (Rakousko), hudební skladatel, varhaník, římskokatolický kněz
První hudební vzdělání získal nejspíše od otce, Samuela Č. (1654?–1726), který 1677 přišel ze Mšena u Mělníka do Nymburka, kde dostal místo varhaníka. (Na místě Č. rodného domu je umístěna pamětní deska.) Spřízněnost Samuela Č. s rodinami Černohorských ve Mšeně, mezi nimiž byli i hudebníci, lze předpokládat, ale dosud se ji nepodařilo prokázat. Matkou Č. byla Samuelova druhá manželka Regina Sokolová, dcera kantora. Hudební nadání zdědili i někteří jeho sourozenci, z nichž nejznámější byl jezuita Václav Č. (* 1687). Nejpozději 1702 získal Č. bakalářský titul na pražské univerzitě, 1703 vstoupil jako novic do františkánského minoritského konventu u sv. Jakuba, 1704 složil řeholní sliby a 1708 byl vysvěcen na kněze. Současně pokračoval ve studiích filozofie a teologie na řádové vysokoškolské koleji. Skladbu mohl studovat u P. Bernarda Artophaea, významného představitele řádu a známého skladatele. 1710–14 částečně proti vůli pražských představených pobýval v řádovém centru v Assisi jako varhaník a 1712 tam získal další titul bakaláře. Při této příležitosti asi složil i dvojsborové Regina coeli, dnes Č. nejstarší dochovanou skladbu. S výjimkou krátkého pobytu v Benátkách na začátku 1717 působil 1715–20 jako třetí varhaník v padovském konventu u sv. Antonína. Koncem 1720 se vrátil do Prahy, kde nejpozději 1722 získal titul magister musices. 1724 oddal v Benátkách nad Jizerou skladatele Š. Brixiho s B. Fialkovou. 1726 získal funkci vikáře pražského konventu, ale již o rok později byl poslán za trest do Horažďovic (důvodem nejspíše bylo, že nevěnoval řádu celé své dědictví po otci). 1730 se vrátil do Prahy zbaven všech funkcí i hodností, a proto požádal o svolení k odchodu do Itálie. Od 1731 působil opět v Padově, nejprve jako třetí, od 1736 jako první varhaník. V létě 1741 usiloval, snad ze zdravotních důvodů, o uvolnění z funkce a návrat do Čech. Nejpozději v říjnu 1741 přijel do Štýrského Hradce, kde v minoritském klášteře P. Marie zanedlouho zemřel.
Umělecký odkaz, přestože početně skrovný (zahrnující však např. i dosud nevydanou sbírku básní napsanou v Padově), jej zařadil mezi nejvýznamnější domácí skladatele vrcholného baroka. Z díla se dochovalo necelých 20 skladeb, což souviselo nejen s Č. pestrými životními osudy, ale i s tím, že byl především interpretem – vynikajícím varhaníkem (mj. ovládal také hru na pozoun). Žádné z jeho děl se nedochovalo v autografu a mnohé až v pozdějších opisech, což dále komplikuje určení autorství. Pochybnosti zesílily zejména v případě tvorby varhanní. Během třetí čtvrtiny 20. století byly některé skladby, dříve spojované s jeho jménem, identifikovány jako kompozice jiných autorů (G. Muffata, J. Kuhnaua ad.). Ze sedmi varhanních skladeb, dnes připisovaných Č., patří k nejcennějším Toccata C dur a Fuga gis moll. Tato fuga v neobvyklé tónině a se smělým modulačním plánem ústícím do D dur, se společně s Fugou D dur dochovala v Berlíně. Autorsky méně problematická jsou díla vokálně instrumentální. Dodnes uváděná jsou efektní kantáta Regina coeli pro sólový soprán, violoncello a basso continuo a oblíbené sborové dílo moteto Laudetur Jesus Christus, které jako jediné vyšlo tiskem již za skladatelova života. Spolu s Quem lapidaverunt a Quare Domine dokládají Č. vynikající zvládnutí kontrapunktické techniky i tvůrčí originalitu. Naproti tomu nešpory i litanie komponoval v běžném úsporném koncertantním stylu, nepostrádajícím však osobitý půvab. Necelá desítka dalších děl je známa jen z dobových inventářů, což svědčí o jisté popularitě, kterou potvrzovala také Č. pedagogická činnost. K jeho nejslavnějším žákům patřili italský houslista a skladatel Giuseppe Tartini, který se u Č. učil nejspíše kontrapunktu, a Josef Ferdinand Norbert Seeger, později vyhledávaný učitel. Příslušnost dalších skladatelů, zejména Jana Zacha a Františka I. A. Tůmy, k tzv. Černohorského škole je nutno nově přezkoumat. Jeho skladatelský vliv je však patrný v díle mladšího řádového spolubratra Česlava Vaňury. Lze předpokládat, že inspiroval i další minoritské hudebníky.
D: dochované: skladby varhanní: Fuga C dur (jen expozice); Fuga c moll; Fuga D dur; Fuga F dur; Fuga gis moll; Fuga a moll; Toccata C dur; skladby vokálně instrumentální: Hymnus de Sancto Norberto; Laudetur Jesus Christus (mezi 1728–30), Litanie lauretanae de B. V. Maria Victoriosa; Quare Domine (s fugou Memento Abraham); Quem lapidaverunt (dochované jako Offertorium pro utroque Sancti Stephani festo s úvodní a závěrečnou částí od F. X. Brixiho); Regina coeli a 8; Regina coeli (pro soprán, violoncello a basso continuo), Veni sancte spiritus; Vesperae minus solemnae; Vesperae de Domenica; dílo literární: rukopisná básnická sbírka Orpheus somnians.
L: výběr: OSN 6, s. 629; E. Trolda, B. Č., disertace FF UK Praha, 1924; týž, B. Č., in: Cyril 60, 1934, s. 1n.; HS 1, s. 191; Z. Culka, Několik dokladů k životopisu B. M. Č., in: Hudební věda 3, 1966, s. 352n.; týž, Varhanní skladby B. M. Č., in: tamtéž 5, 1968, s. 599n.; L. Frasson, P. M. B. Č. primo maestro di Giuseppe Tartini per la composizione musicale, in: Il Santo 13, 1973, s. 279n.; K. Šulcová, B. M. Č., disertace FF MU Brno, 1980; J. Smolka, Hudba B. M. Č., in: Hudební věda 21, 1984, s. 99n.; S. Bohadlo, Odchod B. M. Č. do Itálie v roce 1710, in: Sborník pedagogické fakulty v Hradci Králové 49, 1987, s. 93n.; M. Plavec, Černohorští a Nymburk, in: Středočeský sborník historický 24, 1998, s. 15n.; Grove 5, 2001, s. 376n. (s uložením původních pramenů); M. Niubo, Emilián Trolda a hudba u sv. Jakuba, in: Hudební věda 37, 2000, s. 279n.; MGG 5, 2001, s. 215n. (s uvedením původních pramenů); S. Bohadlo, Musik in der Böhmischen Minoritenprovinz und die Ursachen des Abgangs B. M. Č.-’s nach Italien, in: Festschrift W. Niemöller (ed. H. Loos), Sinzig 2002, s. 55n.
P: většina skladeb dochována v opisech E. Troldy v NM – Českém muzeu hudby v Praze, Souborný hudební katalog NK ČR Praha.
Marc Niubo