DOBROVOLNÝ Adolf 8.5.1864-17.1.1934: Porovnání verzí
(DOBROVOLNÝ_Adolf_1864-17.1.1934) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 2: | Řádek 2: | ||
| jméno = Adolf DOBROVOLNÝ | | jméno = Adolf DOBROVOLNÝ | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 1864 | | datum narození = 8.5.1864 | ||
| místo narození = Postoloprty | | místo narození = Postoloprty u Loun | ||
| datum úmrtí = 17.1.1934 | | datum úmrtí = 17.1.1934 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
Řádek 11: | Řádek 11: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''DOBROVOLNÝ, Adolf''', ''* 8. 5. 1864 Postoloprty u Loun, † 17. 1. 1934 Praha, herec, režisér, rozhlasový hlasatel'' | |||
Byl synem hodináře, v otcově dílně se vyučil řemeslu, zároveň | |||
absolvoval dvouletou obchodní školu v Praze. Již za studií | |||
se věnoval divadlu na ochotnické scéně Pokrok v Karlíně. | |||
V polovině 70. let, kdy se rodiče přestěhovali do Buštěhradu, | |||
hrál s bratrem s místními ochotníky. Opustil řemeslo a rozhodl se pro profesionální dráhu herce. První angažmá získal u divadelní společnosti Františka Čížka, 1879 nastoupil | |||
k Václavu Choděrovi, poté k Josefu Faltysovi, 1883 se stal | |||
členem společnosti Františka Pokorného, která v té době působila | |||
v Plzni. Diváky upoutal urostlou postavou, elegantním | |||
zjevem a lahodným hlasem, např. jako Foebus v dramatizaci | |||
''Zvoníka u Matky Boží''. Po těžkém onemocnění, kdy ztratil | |||
část vlasů, propadal depresi. Opustil Pokorného a uchýlil se | |||
postupně k několika malým divadelním společnostem. 1889 | |||
se v Blovicích potkal s Vendelínem Budilem, s nímž působil | |||
(s krátkou přestávkou) 1889–92 v Plzni a pod jehož vedením | |||
plně rozvinul herecký talent. Uspěl zejména v titulní roli | |||
Hugova ''Ruy Blase''. Zdravotní potíže ho opět načas vyřadily | |||
z divadla, korigoval ''Sborník světové poezie'', příležitostně vystupoval | |||
jako recitátor, 1892 krátce působil v Libni (Praha) | |||
u Jana Hurta a na Vinohradech u Jana Pištěka. Oženil se s herečkou | |||
a ředitelkou divadelní společnosti Sašou Kokoškovou, | |||
která 1894 převzala pro svou společnost libeňské Divadlo | |||
u Deutschů. Ve funkci artistického ředitele divadla se D. snažil | |||
o hodnotný repertoár, vedle běžných lidových her uvedl také | |||
Baluckého, Jiráska, Sofokla, Ostrovského i Shakespeara. 1895 | |||
nastudoval Jeřábkova ''Služebníka svého pána'' jako první představení | |||
pro dělníky. 1897 ukončila společnost S. Kokoškové | |||
v Divadle u Deutschů činnost a D. hrál příležitostně u různých | |||
společností. 1900 se stal hercem a režisérem Slovinského | |||
národního divadla v Lublani. Po návratu do Prahy působil | |||
v holešovické Uranii, 1906 u společnosti Antoše Frýdy v Brně, | |||
kde hrál a režíroval. V Brně se projevil jako vyspělý a zkušený | |||
herec i režisér. Ztělesnil Napoleona v Sardouově komedii | |||
''Madame Sans-Gêne'', Petruccia v Shakespearově ''Zkrocení zlé'' | |||
''ženy'', Filipa Derblaye v Ohnetově ''Majiteli hutí'', Samka v dramatu | |||
G. Preissové ''Gazdina roba''. 1907 byl angažován do nově | |||
otevřeného Městského divadla na Vinohradech. Úspěchu dosáhl | |||
v roli hraběte Kounice v Bozděchově ''Zkoušce státníkově''. | |||
Vedle úloh ve veselohrách a konverzačních hrách se věnoval režii | |||
oper (mj. W. A. Mozart, ''Takové jsou všechny''; J. Offenbach, | |||
''Hoffmannovy povídky''; G. Verdi, ''La Traviata''; Ch. Gounod, | |||
''Faust a Markétka''). Divadlo opustil 1913 po odchodu ředitele | |||
Václava Štecha. Pak se uplatnil jako recitátor. 1919–22 byl členem | |||
kabaretu Lucerna, kam ho angažoval K. Hašler. Zároveň | |||
pracoval v Organizaci českého herectva, kterou 1909 založil, | |||
stal se jejím prvním předsedou a 1910–14 šéfredaktorem tiskového | |||
orgánu ''Divadelní svět''. | |||
V lednu 1924 se stal prvním hlasatelem, režisérem a inspektorem | |||
vysílání rodícího se Československého rozhlasu, tehdy ještě | |||
pražského Radiojournalu, kde našel nejvlastnější uplatnění. | |||
Mohl plně využít krásného zvučného hlasu a v literárních | |||
pořadech lásku k poezii i dlouholeté recitátorské zkušenosti. | |||
Ovlivnil i rozvoj rozhlasových publicistických žánrů. Z novin | |||
sestavoval rozhlasová zpravodajství, tvořil literární čtvrthodinky | |||
a půlhodinky. Úspěšná se stala jeho první sportovní reportáž, | |||
přenos boxerského zápasu z Letné v srpnu 1924 (utkání | |||
českého přeborníka Franka Rose-Růžičky a Afroameričana | |||
Rocky Knighta). Naposledy vystoupil v rozhlasu na Štědrý | |||
den 1933. | |||
V drobných rolích se objevil ve filmu, jak v němém, tak zvukovém | |||
(rada Švarc, ''Kariéra Pavla Čamrdy'', 1931). Více filmových | |||
příležitostí v němých rolích maminek, babiček či hospodyní | |||
získala jeho manželka, herečka '''Saša D.''' (roz. Alexandra | |||
Schwarzová, poprvé provdaná Kokošková [1866–1942]). | |||
Pohřben byl na Olšanech. | |||
'''D:''' role: Foebus, Ch. Birch-Pfeifferová, Zvoník u Matky Boží, 1885; Ruy | |||
Blas, V. Hugo, Ruy Blas, 1889; Brtnický, L. Stroupežnický, Paní mincmistrová, | |||
1890; Trast, H. Sudermann, Čest; Luka, M. Gorkij, Na dně; Jokanaan, | |||
O. Wilde, Salome; Demetrius, W. Shakespeare, Sen noci svatojanské; Jago, | |||
týž, Othello, 1901–03; Lord Chiltern, O. Wilde, Ideální manžel; Karel Rychter, | |||
J. Štolba, Vodní družstvo, 1906; Filip Derblay, G. Ohnet, Majitel hutí, | |||
1907; Plukovník, A. Schnitzler, Život volá, 1908; Hrabě Václav Kounic, | |||
E. Bozděch, Zkouška státníkova, 1908; Václav Hrobčický, L. Stroupežnický, | |||
Václav Hrobčický z Hrobčic, 1908; Kočkarev, N. V. Gogol, Ženitba, 1909; | |||
Admirál Carliste, W. S. Maugham, Lady Federick, 1909; Inspektor Svoboda, | |||
V. Štech, Habada a Jordán, 1911. | |||
'''L:''' m.n., A. D., in: Lidové noviny 18. 1. 1934; J. Hurt, O A. D., in: Divadlo | |||
13, 1933–34, č. 4–5; R. Deyl, Sláva-tráva, 1938, s. 67–84; A. Javorin, | |||
Pražské arény, 1958, s. 242–243; R. Deyl, Vavříny s trny, 1973, s. 153–158; | |||
O. Spálová, Sága rodu Budilova, 1978, passim; Postavy brněnského jeviště | |||
2, 1985–1989, s. 115–117, s. 191 (heslo Kokošková-D.); OSN 28, s. 275; | |||
MSN 2, s. 307; OSND 2/1, s. 184; ČBS, s. 241; Tomeš 1, s. 241; Kulturní | |||
adresář ČSR, 1934, s. 72; A. Patzaková (ed.), Prvních deset let československého | |||
rozhlasu, 1935, rejstřík; R. Běhal a kol., Kdo je kdo v sedmdesátileté | |||
historii českého rozhlasu, 1993, s. 60n.; Z. Patrovská – B. Roedl, Biografický | |||
slovník okresu Louny, 2000, s. 25; E. Ješutová a kol., Od mikrofonu | |||
k posluchačům, 2008, s. 26–28, 41–51; So-, Náš první hlasatel, in: Rozhlas | |||
a televize, 1964, č. 20; M. Horáková, Rozhlasu do vínku, in: Týdeník Květy, | |||
1979, č. 17; S. Perkner, Byli první…, in: Československý rozhlas, 1988, č. 4; | |||
M. Pokorný, První z hlasatelů, in: Týdeník Rozhlas, 1995, č. 31; J. Maršík, | |||
Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání 9, in: tamtéž 23. 6. 2003, | |||
č. 18, 25. 8. 2003, č. 34, 15. 12. 2003; M. Fikejz, Český film: herci a herečky | |||
1 (A–K), 2006, s. 205; J. Hubička, Bylo umění to jenom přečíst, natožpak to | |||
hlásit!, in: Rozhlas 16. 9. 2008. | |||
'''P:''' NA Praha, policejní konskripce hl. m. Prahy. | |||
Alice Dubská, Miloslav Martínek | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | [[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] |
Verze z 21. 1. 2017, 08:23
Adolf DOBROVOLNÝ | |
![]() | |
Narození | 8.5.1864 |
---|---|
Místo narození | Postoloprty u Loun |
Úmrtí | 17.1.1934 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
83- Divadelní interpret nebo herec 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf 81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45582 |
DOBROVOLNÝ, Adolf, * 8. 5. 1864 Postoloprty u Loun, † 17. 1. 1934 Praha, herec, režisér, rozhlasový hlasatel
Byl synem hodináře, v otcově dílně se vyučil řemeslu, zároveň absolvoval dvouletou obchodní školu v Praze. Již za studií se věnoval divadlu na ochotnické scéně Pokrok v Karlíně. V polovině 70. let, kdy se rodiče přestěhovali do Buštěhradu, hrál s bratrem s místními ochotníky. Opustil řemeslo a rozhodl se pro profesionální dráhu herce. První angažmá získal u divadelní společnosti Františka Čížka, 1879 nastoupil k Václavu Choděrovi, poté k Josefu Faltysovi, 1883 se stal členem společnosti Františka Pokorného, která v té době působila v Plzni. Diváky upoutal urostlou postavou, elegantním zjevem a lahodným hlasem, např. jako Foebus v dramatizaci Zvoníka u Matky Boží. Po těžkém onemocnění, kdy ztratil část vlasů, propadal depresi. Opustil Pokorného a uchýlil se postupně k několika malým divadelním společnostem. 1889 se v Blovicích potkal s Vendelínem Budilem, s nímž působil (s krátkou přestávkou) 1889–92 v Plzni a pod jehož vedením plně rozvinul herecký talent. Uspěl zejména v titulní roli Hugova Ruy Blase. Zdravotní potíže ho opět načas vyřadily z divadla, korigoval Sborník světové poezie, příležitostně vystupoval jako recitátor, 1892 krátce působil v Libni (Praha) u Jana Hurta a na Vinohradech u Jana Pištěka. Oženil se s herečkou a ředitelkou divadelní společnosti Sašou Kokoškovou, která 1894 převzala pro svou společnost libeňské Divadlo u Deutschů. Ve funkci artistického ředitele divadla se D. snažil o hodnotný repertoár, vedle běžných lidových her uvedl také Baluckého, Jiráska, Sofokla, Ostrovského i Shakespeara. 1895 nastudoval Jeřábkova Služebníka svého pána jako první představení pro dělníky. 1897 ukončila společnost S. Kokoškové v Divadle u Deutschů činnost a D. hrál příležitostně u různých společností. 1900 se stal hercem a režisérem Slovinského národního divadla v Lublani. Po návratu do Prahy působil v holešovické Uranii, 1906 u společnosti Antoše Frýdy v Brně, kde hrál a režíroval. V Brně se projevil jako vyspělý a zkušený herec i režisér. Ztělesnil Napoleona v Sardouově komedii Madame Sans-Gêne, Petruccia v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Filipa Derblaye v Ohnetově Majiteli hutí, Samka v dramatu G. Preissové Gazdina roba. 1907 byl angažován do nově otevřeného Městského divadla na Vinohradech. Úspěchu dosáhl v roli hraběte Kounice v Bozděchově Zkoušce státníkově. Vedle úloh ve veselohrách a konverzačních hrách se věnoval režii oper (mj. W. A. Mozart, Takové jsou všechny; J. Offenbach, Hoffmannovy povídky; G. Verdi, La Traviata; Ch. Gounod, Faust a Markétka). Divadlo opustil 1913 po odchodu ředitele Václava Štecha. Pak se uplatnil jako recitátor. 1919–22 byl členem kabaretu Lucerna, kam ho angažoval K. Hašler. Zároveň pracoval v Organizaci českého herectva, kterou 1909 založil, stal se jejím prvním předsedou a 1910–14 šéfredaktorem tiskového orgánu Divadelní svět.
V lednu 1924 se stal prvním hlasatelem, režisérem a inspektorem vysílání rodícího se Československého rozhlasu, tehdy ještě pražského Radiojournalu, kde našel nejvlastnější uplatnění. Mohl plně využít krásného zvučného hlasu a v literárních pořadech lásku k poezii i dlouholeté recitátorské zkušenosti. Ovlivnil i rozvoj rozhlasových publicistických žánrů. Z novin sestavoval rozhlasová zpravodajství, tvořil literární čtvrthodinky a půlhodinky. Úspěšná se stala jeho první sportovní reportáž, přenos boxerského zápasu z Letné v srpnu 1924 (utkání českého přeborníka Franka Rose-Růžičky a Afroameričana Rocky Knighta). Naposledy vystoupil v rozhlasu na Štědrý den 1933.
V drobných rolích se objevil ve filmu, jak v němém, tak zvukovém (rada Švarc, Kariéra Pavla Čamrdy, 1931). Více filmových příležitostí v němých rolích maminek, babiček či hospodyní získala jeho manželka, herečka Saša D. (roz. Alexandra Schwarzová, poprvé provdaná Kokošková [1866–1942]). Pohřben byl na Olšanech.
D: role: Foebus, Ch. Birch-Pfeifferová, Zvoník u Matky Boží, 1885; Ruy Blas, V. Hugo, Ruy Blas, 1889; Brtnický, L. Stroupežnický, Paní mincmistrová, 1890; Trast, H. Sudermann, Čest; Luka, M. Gorkij, Na dně; Jokanaan, O. Wilde, Salome; Demetrius, W. Shakespeare, Sen noci svatojanské; Jago, týž, Othello, 1901–03; Lord Chiltern, O. Wilde, Ideální manžel; Karel Rychter, J. Štolba, Vodní družstvo, 1906; Filip Derblay, G. Ohnet, Majitel hutí, 1907; Plukovník, A. Schnitzler, Život volá, 1908; Hrabě Václav Kounic, E. Bozděch, Zkouška státníkova, 1908; Václav Hrobčický, L. Stroupežnický, Václav Hrobčický z Hrobčic, 1908; Kočkarev, N. V. Gogol, Ženitba, 1909; Admirál Carliste, W. S. Maugham, Lady Federick, 1909; Inspektor Svoboda, V. Štech, Habada a Jordán, 1911.
L: m.n., A. D., in: Lidové noviny 18. 1. 1934; J. Hurt, O A. D., in: Divadlo 13, 1933–34, č. 4–5; R. Deyl, Sláva-tráva, 1938, s. 67–84; A. Javorin, Pražské arény, 1958, s. 242–243; R. Deyl, Vavříny s trny, 1973, s. 153–158; O. Spálová, Sága rodu Budilova, 1978, passim; Postavy brněnského jeviště 2, 1985–1989, s. 115–117, s. 191 (heslo Kokošková-D.); OSN 28, s. 275; MSN 2, s. 307; OSND 2/1, s. 184; ČBS, s. 241; Tomeš 1, s. 241; Kulturní adresář ČSR, 1934, s. 72; A. Patzaková (ed.), Prvních deset let československého rozhlasu, 1935, rejstřík; R. Běhal a kol., Kdo je kdo v sedmdesátileté historii českého rozhlasu, 1993, s. 60n.; Z. Patrovská – B. Roedl, Biografický slovník okresu Louny, 2000, s. 25; E. Ješutová a kol., Od mikrofonu k posluchačům, 2008, s. 26–28, 41–51; So-, Náš první hlasatel, in: Rozhlas a televize, 1964, č. 20; M. Horáková, Rozhlasu do vínku, in: Týdeník Květy, 1979, č. 17; S. Perkner, Byli první…, in: Československý rozhlas, 1988, č. 4; M. Pokorný, První z hlasatelů, in: Týdeník Rozhlas, 1995, č. 31; J. Maršík, Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání 9, in: tamtéž 23. 6. 2003, č. 18, 25. 8. 2003, č. 34, 15. 12. 2003; M. Fikejz, Český film: herci a herečky 1 (A–K), 2006, s. 205; J. Hubička, Bylo umění to jenom přečíst, natožpak to hlásit!, in: Rozhlas 16. 9. 2008.
P: NA Praha, policejní konskripce hl. m. Prahy.
Alice Dubská, Miloslav Martínek