HELLER Servác Bonifác 13.5.1845-2.9.1922: Porovnání verzí
(HELLER_Servác_Bonifác_13.5.1845-2.9.1922) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 13.5.1845 | | datum narození = 13.5.1845 | ||
| místo narození = | | místo narození = Vlašim | ||
| datum úmrtí = 2.9.1922 | | datum úmrtí = 2.9.1922 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Bad Kissingen (Německo) | ||
| povolání = 63- Spisovatel | | povolání = 63- Spisovatel<br />68- Redaktor nebo žurnalista | ||
68- Redaktor nebo žurnalista | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 460-461 | ||
}} | |||
'''HELLER, Servác Bonifác''', ''* 13. 5. 1845 Vlašim, † 2. 9. 1922 Bad Kissingen (Německo), žurnalista, spisovatel, politik'' | |||
Nejmladší ze šestnácti dětí učitele Antonína H. (1799–1870) | |||
a Terezie, roz. Pranhoferové; bratr Ferdinanda H. (1824 až | |||
1912) a Saturnina Ondřeje H. (1840–1884). V Praze studoval nejprve na Akademickém, poté na piaristickém gymnáziu | |||
a na filozofické fakultě. 1866–68 působil jako vychovatel v Rusku, zpočátku v rodině hudebního virtuosa F. Lauba. Tehdy se | |||
v Moskvě setkal s českými politiky při tzv. Pouti na Rus, po | |||
dohodě s nimi začal psát články pro ''Národní listy'', mj. o tehdejší moskevské národopisné výstavě. Stal se nadšeným slavjanofilem a rusofilem, ačkoli (na rozdíl např. od K. Sladkovského) | |||
nikdy nepřestoupil na pravoslaví. Proruský postoj se promítl | |||
do H. cestopisů (''Život na Rusi'', 1868; ''Petrohradské kaleidoskopy'', | |||
1870; ''Studie ze severní Paříže'', 1877). Po návratu do Čech 1868 | |||
obhájil doktorát a vstoupil do veřejného života. Za pořádání táborů lidu (1868–69) byl několikrát krátce vězněn. Účastnil se | |||
oslav výročí narození Jana Husa v Husinci, řadil se ke členům | |||
a významným činitelům spolků (Český akademický spolek | |||
čtenářský, Literární a řečnický spolek Slavia, obnovená Lípa | |||
slovanská). Politicky se zapojil do mladočeského hnutí. Julius Grégr 1870 nabídl H., který byl znám svým společenským | |||
přehledem i jazykovou zdatností, aby vstoupil do redakce ''Národních listů''. H. 1872 navštívil Moskvu a jižní Rusko (včetně | |||
Krymu) a také Berlín. Redigoval zprávy z domácí i zahraniční | |||
politiky, kultury, ze soudní síně, psal literární kritiky a příležitostně zastupoval jako autor fejetonů Jana Nerudu. Od 1873 | |||
současně s J. V. Sládkem vydávali časopis ''Lumír'', do jehož redakce přivedl Svatopluka Čecha, s nímž 1879 obnovil také | |||
časopis ''Květy''. Spolupracoval s Otakarem Hostinským a Jaroslavem Gollem. 1890–93 byl členem IV. třídy ČAVU. Vrcholem jeho zpravodajské kariéry se 1877–79 stal pobyt v Rusku, během něhož referoval o rusko-turecké válce, sám se při tom osobně účastnil v týlu bojů (Ploieşti, Ruse). Zprávy později | |||
shrnul v ''Románu z bojiště'' (1890). Jako redaktor podnikal další | |||
cesty: 1880 na Slovensko, 1892 na Krym a do Zakavkazska | |||
nebo do Bulharska a Srbska. Byl poslancem českého zemského | |||
sněmu (1895–1901) a říšské rady (1883–85, 1897–1907). | |||
Po smrti Josefa Anýže 1912 převzal jako odpovědný redaktor | |||
''Národní listy'' a čtyři roky je vedl. V této funkci otiskl v březnu | |||
1914 nepodepsaný článek, jenž obviňoval národněsocialistického poslance Karla Švihu, že je tajným agentem rakouské vlády. Svá tvrzení H. poté dokázal u soudu, před který byl Švihou pohnán. Pro srdeční onemocnění odešel H. 1916 na odpočinek, formálně však až do smrti zůstal vydavatelem | |||
''Národních listů''. Zemřel během lázeňského pobytu, pohřben byl v Praze | |||
na Olšanských hřbitovech. | |||
H. se věnoval také beletrii, vydal několik převážně romanticky laděných románů (''Král stepi'', 1882; ''Pan Markýz'', 1893), | |||
v nichž často využíval zážitky z cest. Někdy je označován za | |||
tvůrce českého salonního románu. Významnější však zůstala | |||
jeho činnost redakční a spolu se S. Čechem a J. Zeyerem také | |||
organizační. Spisovateli Václavu Benešovi navrhl jeho pseudonym Třebízský. V závěru života H. psal pětidílné paměti ''Z minulé doby našeho života'' ''národního, kulturního a politického''. | |||
''Upomínky a zápisky'' (1916–23). Je autorem životopisu Julia | |||
Grégra a vydal výbor z díla Karla Sladkovského. Mimo jeho | |||
běžnou tvorbu se řadí populární spis ''Národové Jižní Afriky'' | |||
(1869). | |||
S manželkou Julií, roz. Rogalskou, měl sedm dětí. Dcera | |||
'''Mariana H.''' (* 5. 8. 1878 Královské Vinohrady /Praha/, | |||
† 11. 6. 1937 Praha) se stala herečkou. Vystudovala konzervatoř ve Vídni a pohostinsky vystupovala v českých i německých divadlech (Berlín, Hamburk, Düsseldorf, Černovice). V závěru života se objevila v menších rolích také ve zvukovém | |||
filmu (''Muži v offsidu'', 1931; tetička Matylda, ''Nezlobte dědečka'', | |||
1934). | |||
'''L:''' Zlatá Praha 31, 1914, č. 32, s. 383–384; 32, 1915, č. 31, s. 368–369; | |||
Národní listy 4. 3. 1914; 3. 9. 1922; 12. 9. 1922; M. Novotný, Literární | |||
dílo S. B. H., in: tamtéž 8. 9. 1922; OSN 11, s. 71; 28, s. 555; OSND 2/2, | |||
s. 1073; MSN 3, s. 130; -jn-, S. H. 20 let mrtev, in: České slovo 2. 9. 1942; | |||
BL 1, s. 590; MČE 2, s. 748; ČAVU, s. 134; DČŽ 1, s. 255; O. Urban, Česká | |||
společnost 1848–1918, 1982, s. 371; LČL 2/1, s. 141–144 (s chybným datem | |||
narození 12. 5.; s bibliografií a další literaturou); J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 193–194; L. Uhlíř, H. román z prusko-rakouské války, in: BELLUM 1866 – časopis Komitétu | |||
pro udržování památek z války roku 1866, 9 (11), č. 4, 2000, s. 144–163. | |||
Mariana H.: Český hraný film II, 1930–1945, 1998, rejstřík; Fikejz 1, | |||
s. 379–380; https://www.csfd.cz/tvurce/27677-mariana-hellerova (se soupisem rolí; přístup 11. 11. 2019). | |||
'''P:''' SOA, Praha, Sbírka matrik, matrika nar. řkt. f. ú. Vlašim 09 (1837–1848), | |||
fol. 197; AHMP, Archivní katalog, soupis pražského obyvatelstva (1830 až | |||
1920), krabice 88, č. 193. | |||
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/9413529f-a1d9-4f49-adfe-adeacdd91fc3 Bibliografie dějin Českých zemí] | |||
Pavla Vošahlíková | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:63- Spisovatel]] | [[Kategorie:63- Spisovatel]] | ||
Řádek 16: | Řádek 84: | ||
[[Kategorie:1845]] | [[Kategorie:1845]] | ||
[[Kategorie:Vlašim]] | |||
[[Kategorie:1922]] | [[Kategorie:1922]] | ||
[[Kategorie:Bad Kissingen]] |
Verze z 27. 3. 2022, 08:49
Servác Bonifác HELLER | |
Narození | 13.5.1845 |
---|---|
Místo narození | Vlašim |
Úmrtí | 2.9.1922 |
Místo úmrtí | Bad Kissingen (Německo) |
Povolání |
63- Spisovatel 68- Redaktor nebo žurnalista |
Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 460-461 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47162 |
HELLER, Servác Bonifác, * 13. 5. 1845 Vlašim, † 2. 9. 1922 Bad Kissingen (Německo), žurnalista, spisovatel, politik
Nejmladší ze šestnácti dětí učitele Antonína H. (1799–1870) a Terezie, roz. Pranhoferové; bratr Ferdinanda H. (1824 až 1912) a Saturnina Ondřeje H. (1840–1884). V Praze studoval nejprve na Akademickém, poté na piaristickém gymnáziu a na filozofické fakultě. 1866–68 působil jako vychovatel v Rusku, zpočátku v rodině hudebního virtuosa F. Lauba. Tehdy se v Moskvě setkal s českými politiky při tzv. Pouti na Rus, po dohodě s nimi začal psát články pro Národní listy, mj. o tehdejší moskevské národopisné výstavě. Stal se nadšeným slavjanofilem a rusofilem, ačkoli (na rozdíl např. od K. Sladkovského) nikdy nepřestoupil na pravoslaví. Proruský postoj se promítl do H. cestopisů (Život na Rusi, 1868; Petrohradské kaleidoskopy, 1870; Studie ze severní Paříže, 1877). Po návratu do Čech 1868 obhájil doktorát a vstoupil do veřejného života. Za pořádání táborů lidu (1868–69) byl několikrát krátce vězněn. Účastnil se oslav výročí narození Jana Husa v Husinci, řadil se ke členům a významným činitelům spolků (Český akademický spolek čtenářský, Literární a řečnický spolek Slavia, obnovená Lípa slovanská). Politicky se zapojil do mladočeského hnutí. Julius Grégr 1870 nabídl H., který byl znám svým společenským přehledem i jazykovou zdatností, aby vstoupil do redakce Národních listů. H. 1872 navštívil Moskvu a jižní Rusko (včetně Krymu) a také Berlín. Redigoval zprávy z domácí i zahraniční politiky, kultury, ze soudní síně, psal literární kritiky a příležitostně zastupoval jako autor fejetonů Jana Nerudu. Od 1873 současně s J. V. Sládkem vydávali časopis Lumír, do jehož redakce přivedl Svatopluka Čecha, s nímž 1879 obnovil také časopis Květy. Spolupracoval s Otakarem Hostinským a Jaroslavem Gollem. 1890–93 byl členem IV. třídy ČAVU. Vrcholem jeho zpravodajské kariéry se 1877–79 stal pobyt v Rusku, během něhož referoval o rusko-turecké válce, sám se při tom osobně účastnil v týlu bojů (Ploieşti, Ruse). Zprávy později shrnul v Románu z bojiště (1890). Jako redaktor podnikal další cesty: 1880 na Slovensko, 1892 na Krym a do Zakavkazska nebo do Bulharska a Srbska. Byl poslancem českého zemského sněmu (1895–1901) a říšské rady (1883–85, 1897–1907).
Po smrti Josefa Anýže 1912 převzal jako odpovědný redaktor Národní listy a čtyři roky je vedl. V této funkci otiskl v březnu 1914 nepodepsaný článek, jenž obviňoval národněsocialistického poslance Karla Švihu, že je tajným agentem rakouské vlády. Svá tvrzení H. poté dokázal u soudu, před který byl Švihou pohnán. Pro srdeční onemocnění odešel H. 1916 na odpočinek, formálně však až do smrti zůstal vydavatelem Národních listů. Zemřel během lázeňského pobytu, pohřben byl v Praze na Olšanských hřbitovech.
H. se věnoval také beletrii, vydal několik převážně romanticky laděných románů (Král stepi, 1882; Pan Markýz, 1893), v nichž často využíval zážitky z cest. Někdy je označován za tvůrce českého salonního románu. Významnější však zůstala jeho činnost redakční a spolu se S. Čechem a J. Zeyerem také organizační. Spisovateli Václavu Benešovi navrhl jeho pseudonym Třebízský. V závěru života H. psal pětidílné paměti Z minulé doby našeho života národního, kulturního a politického. Upomínky a zápisky (1916–23). Je autorem životopisu Julia Grégra a vydal výbor z díla Karla Sladkovského. Mimo jeho běžnou tvorbu se řadí populární spis Národové Jižní Afriky (1869).
S manželkou Julií, roz. Rogalskou, měl sedm dětí. Dcera Mariana H. (* 5. 8. 1878 Královské Vinohrady /Praha/, † 11. 6. 1937 Praha) se stala herečkou. Vystudovala konzervatoř ve Vídni a pohostinsky vystupovala v českých i německých divadlech (Berlín, Hamburk, Düsseldorf, Černovice). V závěru života se objevila v menších rolích také ve zvukovém filmu (Muži v offsidu, 1931; tetička Matylda, Nezlobte dědečka, 1934).
L: Zlatá Praha 31, 1914, č. 32, s. 383–384; 32, 1915, č. 31, s. 368–369; Národní listy 4. 3. 1914; 3. 9. 1922; 12. 9. 1922; M. Novotný, Literární dílo S. B. H., in: tamtéž 8. 9. 1922; OSN 11, s. 71; 28, s. 555; OSND 2/2, s. 1073; MSN 3, s. 130; -jn-, S. H. 20 let mrtev, in: České slovo 2. 9. 1942; BL 1, s. 590; MČE 2, s. 748; ČAVU, s. 134; DČŽ 1, s. 255; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, s. 371; LČL 2/1, s. 141–144 (s chybným datem narození 12. 5.; s bibliografií a další literaturou); J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 193–194; L. Uhlíř, H. román z prusko-rakouské války, in: BELLUM 1866 – časopis Komitétu pro udržování památek z války roku 1866, 9 (11), č. 4, 2000, s. 144–163. Mariana H.: Český hraný film II, 1930–1945, 1998, rejstřík; Fikejz 1, s. 379–380; https://www.csfd.cz/tvurce/27677-mariana-hellerova (se soupisem rolí; přístup 11. 11. 2019).
P: SOA, Praha, Sbírka matrik, matrika nar. řkt. f. ú. Vlašim 09 (1837–1848), fol. 197; AHMP, Archivní katalog, soupis pražského obyvatelstva (1830 až 1920), krabice 88, č. 193.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Pavla Vošahlíková