GERTRUDA Babenberská ?1226-?24.4.1288: Porovnání verzí
(GERTRUDA_Babenberská_1226-24.4.1288) |
Bez shrnutí editace |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = | | jméno = GERTRUDA Babenberská | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 1226 | | datum narození = 1226 nebo 1228 | ||
| místo narození = | | místo narození = | ||
| datum úmrtí = 24.4.1288 | | datum úmrtí = 24.4.1288 nebo 1299 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = | ||
| povolání = 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu | | povolání = 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''GERTRUDA Babenberská,''' ''* 1226 nebo 1228 ?, † 24. 4. 1288 nebo 1299, manželka moravského markraběte Vladislava'' | |||
Dcera vévody Jindřicha Ukrutného z Mödlingu z rodu Babenberků | |||
a jeho manželky Anežky Durynské, dcery landkraběte | |||
Heřmana I. Durynského a sestry landkraběte Ludvíka IV. | |||
Svatého. G. se jako předpokládaná dědička rakouských zemí | |||
už v dětství stala předmětem politických spekulací. Od konce | |||
třicátých let 13. století usiloval o její ruku pro svého nejstaršího | |||
syna Vladislava český král Václav I. Obratně přitom využil | |||
rozkolísané politické situace v rakouských zemích a 1246 | |||
zařídil svatbu G. a Vladislava, kterému v té době udělil titul | |||
markraběte moravského. V následujích sporech o nástupnictví | |||
v rakouských zemích papež Inocenc IV. rozhodl ve prospěch G. a jejího manžela; rakouská šlechta uznala Vladislava | |||
za vévodu. G. se tak stala vévodkyní rakouskou (nominálně jí | |||
byla až do 1269). Již 3. ledna 1247 však ovdověla. | |||
Po následujících složitých mocensko-politických jednáních se | |||
podruhé provdala v létě 1248 za markraběte Heřmana VI. | |||
Bádenského z rodu Zähringů a přenesla na něho svá dědická | |||
práva, která téhož roku potvrdil papež. G. sídlila na hradě | |||
ve vesnici Kahlenbergerdorf (u Vídně), který patřil řeholním kanovníkům v Klosterneuburgu. Druhý manžel Heřman náhle | |||
zemřel již 4. října 1250. Potřetí se G. provdala za Romana | |||
Daniloviče Haličského, příbuzného uherského krále Bély IV. | |||
Když bylo zřejmé, že Roman Danilovič navzdory vojenské | |||
podpoře uherského krále nároky na rakouské země neprosadí, G. opustil a vrátil se do Uher. Krátce nato bylo manželství | |||
rozvedeno i formálně. | |||
V budínském míru z 3. dubna 1254, v němž si Přemysl Otakar | |||
II., který se 1251 oženil s G. tetou Markétou Babenberskou, | |||
a Béla IV. rozdělili babenberské dědictví, bylo G. přiznáno | |||
odstupné čtyři sta hřiven stříbra roční apanáže za to, | |||
že se zřekne Rakous a části Štýrska; dostala statky v západním | |||
a horním Štýrsku a mohla si ponechat vévodský titul. Vztahy | |||
mezi ní a Přemyslem Otakarem II. byly tehdy zřejmě korektní. | |||
Za rezidence si zvolila města Judenburg a Voitsberg. 1267 | |||
zůstala G. již jedinou žijící dědičkou babenberského panství, | |||
1269 jí byl odňat štýrský majetek, upadla do klatby a byla | |||
vypovězena do Windisch-Feistritzu (dnes Slovenska Bistrica, | |||
Slovinsko), ale uchýlila se k příbuzným do Míšně. 1282 ztratila | |||
babenberské dědictví definitivně. Zemřela jako abatyše kláštera | |||
klarisek sv. Afry u Seußlitz v míšeňské diecézi. | |||
'''L:''' V. Novotný, České dějiny I, 3, 1928; I, 4, 1937, rejstřík; K. Lechner, Die | |||
Babenberger. Markgrafen und Herzöge von Österreich 976–1246, Wien– | |||
Köln–Weimar 1996, rejstřík; NDB 16, s. 152; H. Dopsch – K. Brunner – | |||
M. Veltin, Österreichische Geschichte 1122–1278. Die Länder und das Reich, | |||
Der Ostalpenraum im Hochmittelalter, Wien 1999, s. 203–207, 255n., 460; | |||
J. Žemlička, Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, 2011 rejstřík; G. Scheibelreiter, Die Babenberger. Reichsfürsten und Landesherren, Wien 2010, | |||
rejstřík. | |||
Marie Bláhová | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu]] | [[Kategorie:41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu]] | ||
Verze z 27. 5. 2018, 08:01
| GERTRUDA Babenberská | |
 | |
| Narození | 1226 nebo 1228 |
|---|---|
| Úmrtí | 24.4.1288 nebo 1299 |
| Povolání | 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu |
| Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48121 |
GERTRUDA Babenberská, * 1226 nebo 1228 ?, † 24. 4. 1288 nebo 1299, manželka moravského markraběte Vladislava
Dcera vévody Jindřicha Ukrutného z Mödlingu z rodu Babenberků a jeho manželky Anežky Durynské, dcery landkraběte Heřmana I. Durynského a sestry landkraběte Ludvíka IV. Svatého. G. se jako předpokládaná dědička rakouských zemí už v dětství stala předmětem politických spekulací. Od konce třicátých let 13. století usiloval o její ruku pro svého nejstaršího syna Vladislava český král Václav I. Obratně přitom využil rozkolísané politické situace v rakouských zemích a 1246 zařídil svatbu G. a Vladislava, kterému v té době udělil titul markraběte moravského. V následujích sporech o nástupnictví v rakouských zemích papež Inocenc IV. rozhodl ve prospěch G. a jejího manžela; rakouská šlechta uznala Vladislava za vévodu. G. se tak stala vévodkyní rakouskou (nominálně jí byla až do 1269). Již 3. ledna 1247 však ovdověla.
Po následujících složitých mocensko-politických jednáních se podruhé provdala v létě 1248 za markraběte Heřmana VI. Bádenského z rodu Zähringů a přenesla na něho svá dědická práva, která téhož roku potvrdil papež. G. sídlila na hradě ve vesnici Kahlenbergerdorf (u Vídně), který patřil řeholním kanovníkům v Klosterneuburgu. Druhý manžel Heřman náhle zemřel již 4. října 1250. Potřetí se G. provdala za Romana Daniloviče Haličského, příbuzného uherského krále Bély IV. Když bylo zřejmé, že Roman Danilovič navzdory vojenské podpoře uherského krále nároky na rakouské země neprosadí, G. opustil a vrátil se do Uher. Krátce nato bylo manželství rozvedeno i formálně.
V budínském míru z 3. dubna 1254, v němž si Přemysl Otakar II., který se 1251 oženil s G. tetou Markétou Babenberskou, a Béla IV. rozdělili babenberské dědictví, bylo G. přiznáno odstupné čtyři sta hřiven stříbra roční apanáže za to, že se zřekne Rakous a části Štýrska; dostala statky v západním a horním Štýrsku a mohla si ponechat vévodský titul. Vztahy mezi ní a Přemyslem Otakarem II. byly tehdy zřejmě korektní. Za rezidence si zvolila města Judenburg a Voitsberg. 1267 zůstala G. již jedinou žijící dědičkou babenberského panství, 1269 jí byl odňat štýrský majetek, upadla do klatby a byla vypovězena do Windisch-Feistritzu (dnes Slovenska Bistrica, Slovinsko), ale uchýlila se k příbuzným do Míšně. 1282 ztratila babenberské dědictví definitivně. Zemřela jako abatyše kláštera klarisek sv. Afry u Seußlitz v míšeňské diecézi.
L: V. Novotný, České dějiny I, 3, 1928; I, 4, 1937, rejstřík; K. Lechner, Die Babenberger. Markgrafen und Herzöge von Österreich 976–1246, Wien– Köln–Weimar 1996, rejstřík; NDB 16, s. 152; H. Dopsch – K. Brunner – M. Veltin, Österreichische Geschichte 1122–1278. Die Länder und das Reich, Der Ostalpenraum im Hochmittelalter, Wien 1999, s. 203–207, 255n., 460; J. Žemlička, Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, 2011 rejstřík; G. Scheibelreiter, Die Babenberger. Reichsfürsten und Landesherren, Wien 2010, rejstřík.
Marie Bláhová