HASAL Antonín 7.1.1893-22.4.1960

Antonín HASAL
Narození	7.1.1893
Místo narození	Nová Huť (dnes Nižbor /u Berouna/)
Úmrtí	22.4.1960
Místo úmrtí	Washington, D. C. (USA)
Povolání	45- Voják nebo partyzán 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace	Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 270-271
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48585

HASAL, Antonín, * 7. 1. 1893 Nová Huť (dnes Nižbor /u Berouna/), † 22. 4. 1960 Washington, D. C. (USA), voják, účastník 1. a 2. odboje

Syn železničáře. Absolvoval reálku v Rakovníku (1912) a nastoupil jednoroční vojenskou službu. 1913 odcestoval za prací k příbuzným do ruské Volyně, v továrně v Osnykách (u Tarnopolu) byl účetním. Jako uvědomělý příslušník sokolských tělovýchovných jednot vstoupil v Žytomyru 22. 8. 1914 do dobrovolnické České družiny v rámci ruské armády a byl zařazen do 1. půlroty její 2. roty. Velení nadřízené III. ruské armády ho koncem října uvolnilo ke štábu XI. armády obléhající Přemyšl. Po německém průlomu u Gorlice se v dubnu 1915 vrátil ke své rotě. Prodělal všechny následující výzvědné akce, od února do května 1916 velel zpravodajskému družstvu v Pinských bažinách. Od 6. 5. 1916 byl v hodnosti praporčíka velitelem 1. čety, později 1. půlroty a 2. roty 1. střeleckého pluku M. Jana Husa. Od dubna do srpna 1917 byl členem komise pro nábor dobrovolníků při Svazu česko-slovenských spolků na Rusi a stál u zrodu ruské odbočky Národní rady československé. Od srpna 1917 velel 1. rotě 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad (npor.), od února 1918 I. praporu (kpt.), od listopadu 1918 zastupoval velitele pluku (mjr.), od ledna 1919 byl náčelníkem plukovního štábu a od 1. 2. velitelem pluku (pplk.). První velitelský úspěch zaznamenal během odchodu z Ukrajiny při srážce u Kyjevského mostu, při dobývaní stanice Ochotničaja byl v srpnu 1918 raněn, a přesto zůstal v čele útvaru, vedl útok proti Volomikovce, na úseku Čeljabinsk–Tatarskaja prošel všemi dramatickými boji, obsadil Ščedrinsk, velel sadrinskému úseku fronty, úderným oddílům u Dalmatova, jakož i na simbirském a kazaňském úseku. Nad Rudou armádou zvítězil u Kalajska, Bogdanoviče, Kontorského, Kučerova a Dolgého Mosta, velel vojenské skupině na levém břehu Volhy mezi Simbirskem, Bugulmou, Belebejem a Samarou, v létě 1919 úseku magistrály Kunarija–Jegorejino a buguruslanské skupině vojsk, ve druhém pololetí irkutské vojenské oblasti. Do vlasti se vrátil jako velitel 17. transportu na lodi Nižnij Novgorod 14. 4. 1920.

V ČSR 1920–25 velel 2. pěšímu pluku a litoměřické posádce, po absolutoriu Vysoké školy válečné byl 1923 povýšen na plukovníka, 1925–29 velel 7. pěší brigádě v Josefově (brigádní gen.), 1929–32 byl přednostou oddělení pěšího vojska na ministerstvu národní obrany, 1932–35 velitelem 6. divize v Brně (divizní gen.), 1936–39 III. armádního sboru tamtéž. Po zrušení československé armády nastoupil jako odborový přednosta na protektorátní ministerstvo financí. V březnu 1940 ilegálně překročil hranice do Jugoslávie, v Bělehradě se stal zmocněncem exilové vojenské správy, odplul do Francie, kde byl zprvu přednostou IV. odboru, od června 1940 náčelníkem štábu Československé vojenské správy. Od července 1940 žil ve Velké Británii, k 1. 8. byl pod krycím jménem Nižborský jmenován přednostou Vojenské kanceláře prezidenta Beneše, kterého provázel do Moskvy k podpisu spojenecké smlouvy se SSSR. V červnu 1944 ho Edvard Beneš jmenoval vojenským velitelem osvobozeného území. Byl pověřen znovuzřízením vojenské správy státu. Po dobu jednoho roku sváděl marný zápas o své pravomoci se sovětskými úřady. Od dubna 1945 do července 1946 byl jako nestraník ministrem dopravy a techniky ČSR. K 1. 10. 1945 byl povýšen na armádního generála. Od července 1946 do června 1948 zastával funkci náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky a současně ředitele Vojenského ústavu vědeckého. 1948 odešel do exilu s manželkou a třemi dětmi, v USA předsedal Svazu československých důstojníků v exilu a stal se poradcem americké vlády pro otázky východní Evropy.

S manželkou Josefou, roz. Skořepovou (1901–1997), je pohřben ve Stradonicích (u Berouna). Rodný dům ve Školní ulici je od 1993 označen pamětní deskou.

L: Slovník prvního československého odboje 1914–1918, 1995, s. 47–48; Tomeš 1, s. 420; Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, 2005, s. 91–92; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, 2006, s. 243; D. Hubený, V pozadí a ve stínu. Generál A. H. (1893–1960), 2007 (bakalářská diplomová práce, FF UK, Praha); P. Buchtele, Generál H.-Nižborský, účastník I. a II. odboje, in: Středočeský vlastivědný sborník. Muzeum a současnost. Řada společenskovědní 27, 2009, s. 87–97; A. Maskalík, Elita armády. Československá vojenská generalita 1918–1992, 2012, s. 212.

P: VHA, Praha. Poslužný spis legionáře, kvalifikační listina důstojníka.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera