HEŘMAN Miroslav 28.10.1903-10.10.1971

Miroslav HEŘMAN
Narození	28.10.1903
Místo narození	Praha
Úmrtí	10.10.1971
Místo úmrtí	Praha
Povolání	55- Jazykovědec 64- Překladatel 65- Literární historik, kritik nebo teoretik 63- Spisovatel 68- Redaktor nebo žurnalista
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 558-559
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47323

HEŘMAN, Miroslav, * 28. 10. 1903 Praha, † 10. 10. 1971 Praha, literární historik, editor, překladatel

Pocházel z druhého manželství řídícího učitele a hudebníka z Benešovska Jana Křtitele H.; byl nevlastním bratrem klavíristy Jana H. (1886–1946). H. maturoval 1924 na klasickém gymnáziu v Benešově. Srovnávací slavistiku se zaměřením na ruskou a českou literaturu vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze u Alberta Pražáka, Jiřího Horáka a Jana Jakubce, paralelně absolvoval Státní školu knihovnickou. U Horáka obhájil disertaci Maxim Gorkij. Dělník v jeho díle (knižně 1936, PhDr. 1938). V letech 1927–49 pracoval v Ústřední knihovně hlavního města Prahy, po druhé světové válce jako vedoucí nákupního oddělení. Podnikl studijní cesty do Německa, Dánska, Švédska, Sovětského svazu, Jugoslávie a Rakouska. Od 1949 působil jako odborný, poté vědecký pracovník v akademickém Ústavu pro českou literaturu. 1963 obhájil kandidátskou disertaci Josef Dobrovský a české předbřeznové příslovnictví. Krátce po odchodu do penze zemřel.

Věnoval se literární bibliografii, jeden čas řídil bibliografické oddělení pražské Městské knihovny, redigoval se Zdeňkem Gintlem a po jeho smrti sám dokončil biografický katalog Postavy a osobnosti (1936), dále bibliografii literárních bohemik v cizích literaturách Knihy českého domova (1939), s Františkem Svejkovským vypracoval pro jeho výbor Z dějin české literatury bibliografii Jaroslava Vlčka.

Jako literární historik se zaměřil na rusistiku a bohemistiku. Samostatnou studii věnoval odkazu zakladatele ruské literární kritiky V. G. Bělinského. Zájem o bohemistiku soustředil na literaturu národního obrození, zejména na Josefa Dobrovského. Z řady H. statí a edic byly nejvýznamnější monografie Josef Dobrovský a české příslovnictví (1968), kde buditelův příspěvek včlenil do kontextu české paremiologie (nauka o příslovích) a analyzoval použití přísloví v krásné literatuře. H. se významně podílel na vydání Spisů a projevů J. Dobrovského a zpracoval k nim doprovodné studie. Z cenného díla editorského neztratil význam soubor J. Dobrovského Rossika (s K. Horálkem, 1953), Sbírky českých přísloví (1963) a Literárních a prozodických bohemik (posmrtně 1974). K vydání připravil též statě Václava Bolemíra Nebeského O české literatuře (1953). Několik studií zasvětil i předlohám Boženy Němcové a cenzurním zásahům do jejích pohádek. Důležité byly i H. edice, které se objevily v sebraných spisech B. Němcové Básně a jiné práce (1957, s F. Váhalou) a Božena Němcová ve vzpomínkách (1961, s R. Havlem). Podnětnost neztratily H. studie o obrozenských překladech Shakespearova Krále Leara a o významu časopisů redigovaných J. Hýblem a jejich roli v dějinách obrozenecké žurnalistiky. Z nové české literatury napsal populárně pojatou monografii Národní umělkyně A. M. Tilschová (1949) a edičně připravil několik svazků jejího díla. H. přispěl k literární rehabilitaci žánru soudniček, a to vydáním dvou výborů: 141 soudniček českých autorů (1968) a Mrtvý u kříže a jiné soudničky (1971) od R. Těsnohlídka. Z ruštiny přeložil Zamjatinova Vyléčeného mnicha (1934), rozsáhlý Výbor ze statí V. G. Bělinského (1947), druhý a třetí svazek epopeje Alexeje N. Tolstého Petr I. (1950), román Alexandra Fadějeva Poslední u Udege (1950) a pohádky Bohatýři Iriny Karnauchové (1951).

L: R. Havel, Zemřel M. H., in: Česká literatura 20, 1972, s. 80–81; Kudělka– Šimeček, s. 156; LČL 2/1, s. 163–164; SČS 1, s. 247–248; http://www.slovnikceskeliteratury.cz (se soupisem díla a literatury, stav k 2. 4. 2020); http://databaze.obecprekladatelu.cz (se soupisem překladů, stav k 2. 4. 2020).

P: LA PNP, Praha, osobní fond (soupis K. Bílek, 1997).

Martin Kučera