HILDEBRANDT Johann Lucas 4.11.1668-16.11.1745

Johann Lucas HILDEBRANDT
Narození	4.11.1668
Místo narození	Janov (Itálie)
Úmrtí	16.11.1745
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	74- Architekt
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 597-598
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=57430

HILDEBRANDT, Johann Lucas, * 14. 11. 1668 Janov (Itálie), † 16. 11. 1745 Vídeň (Rakousko), architekt, vojenský a civilní inženýr

Syn německého důstojníka ve službách janovské městské republiky a jeho italské ženy (H. rodnou řečí byla italština). Základní znalosti architektury získal od římského stavitele Carla Fontany, spolupracovníka Gian Lorenza Berniniho, s jehož tvorbou se v Římě důkladně seznámil, stejně jako s tehdejší progresivní italskou architekturou, reprezentovanou vedle Fontany a Berniniho zejména díly Francesca Borrominiho a Guarina Guariniho. Od 1695 sloužil jako pevnostní inženýr v císařské armádě v Piemontu. Po skončení tažení odešel 1699 do Vídně, kde byl už 1701 jmenován císařským dvorním stavitelem a 1723, po smrti Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, který tuto funkci zastával, vrchním císařským stavitelem. 1706 se oženil s Johannou Perpetuou Geistovou (1674–1739), z jejich osmi dětí se dospělosti dožili tři synové a dvě dcery. 1720 byl povýšen do šlechtického stavu.

H. pracoval v Rakousku, Bavorsku, Čechách, na Moravě, v Uhrách, ve Slezsku a Polsku, a to jak pro církevní, tak pro šlechtické zadavatele. Umělecká úroveň jeho tvorby je pozoruhodná, stejně jako její všestrannost a rozsah; navrhoval zámky, paláce, kláštery, fary, kostely, kaple, příležitostné architektury (castra doloris, slavobrány), opevnění, zahrady, schodiště i ryze technické stavby jako vodovody, silnice nebo mosty. Do střední Evropy přenesl Guariniho radikální prostorové pojetí staveb a Borrominiho dynamické ztvárnění průčelí. Vytvořil často užívaný typ menších venkovských podélných kostelů, projektoval bohatě členěné zámecké dispozice a originálně řešené městské paláce s nevšedními dekorativními prvky. Výrazně ovlivnil další vývoj barokní architektury ve střední Evropě.

Nejstarším dílem, jímž se uvedl ve Vídni na přelomu 17. a 18. století, byl palác hraběte Heinricha Franze Mansfelda, prince Fondi (tzv. Mušle). Následovala řada městských šlechtických paláců (Starhemberg-Schönburg, Schönborn, Daun-Kinský, Harrach aj.), z nichž nejvýznamnější byly práce pro prince Evžena Savojského – rozšíření jeho městského paláce (původní projekt J. B. Fischer z Erlachu), a především novostavby Belvederu (1714–16, 1717–23) včetně zahrad. Pro Savojského pracoval už 1701, kdy navrhl zámek v Reutzenmarktu (dnes Ráckeve, Maďarsko). K 1703 byla datována stavba dvou vídeňských chrámů – piaristického Maria Treu a sv. Petra. Mimo Vídeň byl činný např. v dolnorakouském Göllersdorfu, kde pro biskupa Friedricha Carla Schönborna stavěl 1710 zámek a 1740–41 přestavěl místní kostel sv. Martina. V německém Würzburgu navrhl s Balthasarem Neumannem Schönbornovi rezidenci se zahradním křídlem a dvorním kostelem. Od 1719 pracoval na rekonstrukci vyhořelého benediktinského opatství Göttweig. Pro říšská hrabata z Harrachu stavěl zámek Prugg v Brucku an der Leitha (Dolní Rakousy), Franzi Antonovi z Harrachu, salcburskému arcibiskupovi, přestavoval zámek Mirabell (1710, 1721), hraběnce Eleonoře z Harrachu, roz. z Lichtenštejna, projektoval 1726 zámek v severomoravském Kuníně. Objekt představoval poslední článek H. děl na území českých zemí.

Pro českou architekturu měl H. zásadní význam, a to hned svou první stavbou, kostelem sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí, stavěným jako mauzoleum bl. Zdislavy při dominikánském klášteře. Ke kostelu byly nepochybně již 1699 vytvořeny plány, které přinesly do českého prostředí poprvé prvky architektury Guarina Guariniho, zvláště jeho kostela S. Lorenzo v Turíně. V Jablonném se tak objevila dispozice, v níž jsou k centrálnímu prostoru připojeny další příčně oválné prostory, což později převzal Kilián Ignác Dientzenhofer. Ten se patrně na své tovaryšské cestě do Vídně pohyboval v okolí H., o čemž svědčí Dientzenhoferovy kopie H. plánů, které si přivezl do Čech. V Jablonném je také poprvé použito kasulové okno (další guariniovský prvek) a rovněž vyklápěný pas, charakteristický pro skupinu českého radikálního baroka. Zámecká kaple Zjevení Páně ve Smiřicích, která je do této skupiny počítána a s jejíž výstavbou se počítalo již 1699, vykazuje podobnost s kostelem v Jablonném nejen v dispozici, ale i v architektonickém detailu (nadokenní římsy). Po 1704 stavěl H. loretánskou kapli v Rumburku, typovou stavbu vycházející z Bramanteho kaple v italském Lorettu. Již 1704 byla doložena první H. cesta do Brna, o dva roky později se snad podílel na drobnějších úpravách zámku v Mikulově. Kolem 1712 zhotovil plán lichtenštejnské letní rezidence v Opavě. 1716 byl autorem zámeckého kostela sv. Markéty v Jaroměřicích nad Rokytnou, dokončeného po etapách podle jiných plánů až 1739. Konzultacemi se 1718 podílel na přestavbě a rozšíření tamního zámku snad úpravou fasád původního projektu Jakoba Prandtauera. 1717–26 byl podle jeho plánů proveden kostel Povýšení sv. Kříže v Židlochovicích, 1724 kostel sv. Jiří v Jiříkově v severních Čechách na panství Harrachů. Pro ně také patrně projektoval kostelík sv. Jana Nepomuckého 1728 na jejich panství ve Vyklanticích na Pelhřimovsku. 1730–32 byla postavena fara v Suchdolu nad Odrou, kde H. vytvořil i projekt přestavby farního kostela. Je možné, že se 1730–36 podílel na barokní přestavbě zámku s umělecky cennou kaplí Zvěstování P. Marii v nedalekých Odrách (1730–36), který byl po požáru střech a krovů v šedesátých letech 20. století srovnán se zemí. Další realizací byla boční kaple v katedrále sv. Mikuláše v Trnavě na Slovensku (1739–41). Znovu se objevil v Čechách ještě krátce před svou smrtí, když 1743 zajel na zámek v Dírné (Tábor) a také do Jinců (Příbram), kde navrhoval úpravy, o nichž však nevíme, zda byly realizovány.

D: výběr: budova tajné dvorní kanceláře, Vídeň, Ballhausplatz, Rakousko, 1717; kostel sv. Kříže bývalé komendy Řádu německých rytířů (dnes kostel kněžského semináře), Linec, Harrachstr., Rakousko, 1718–25.

L: Thieme–Becker 17, s. 77–79; Toman 1, s. 333; B. Grimschitz, J. L. von H., Wien–München 1959, passim; H. G. Franz, Bauten und Baumeister der Barockzeit in Böhmen, Leipzig 1962, passim; H. Lorenz, Barockarchitektur in Wien und im Umkreis der kaiserlichen Residenzstadt, in: Prinz Eugen und das barocke Österreich, Salzburg–Wien 1985, s. 235–248; B. Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 1–2, 1994, s. 26–27; NEČVU, s. 259–260; I. Krsek – Z. Kudělka – M. Stehlík – J. Válka, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, 1996, passim, zvl. s. 60, 299–300, 305, 315; Architekti, s. 235; P. Vlček, Kilian Ignaz Dientzenhofer und J. L. von H., in: Umění 52, 2004, s. 310–331; týž, Kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí, 2011; P. Mandažiev, J. L. H. a barokní architektura Šluknovska, 2012; Allgemeines Künstler-Lexikon 73, Berlin–Boston 2012, s. 168–176; https://www.sueddeutscher-barock.ch/In-Meister/h-r/Hildebrandt_JohannLucas.html#; http://www.planet-vienna.com/architekten/hildebrandt.htm; https://austria-forum.org/af/AustriaWiki/Johann_Lucas_von_Hildebrandt (vše stav k 20. 9. 2020).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Lenka Kudělková, Pavel vlček