BART Ilja 17.5.1910-11.11.1973: Porovnání verzí

Z Biografický slovník českých zemí
Bez shrnutí editace
Bez shrnutí editace
Řádek 61: Řádek 61:
po hutném metaforickém výrazu probudily B. básnické síly
po hutném metaforickém výrazu probudily B. básnické síly
k výjimečnému vzepětí (''Vráska'', 1970, ''Silokřivky'', 1970, ''Kde'',
k výjimečnému vzepětí (''Vráska'', 1970, ''Silokřivky'', 1970, ''Kde'',
1972, ''Zrcadlení'', 1973, a ve sbírkách vydaných posmrtně ''Já
1972, ''Zrcadlení'', 1973, a ve sbírkách vydaných posmrtně ''Já''
jsem'' ''ten'' ''šachový'' ''král'', 1976, ''Můj'' ''sever'', 1977, ''Směšné'' ''smutky'',
''jsem'' ''ten'' ''šachový'' ''král'', 1976, ''Můj'' ''sever'', 1977, ''Směšné'' ''smutky'',
1980, ''Zájezdní'' ''hospoda'', 1990, ''Zabili'' ''básníka'', 1993). Z prozaického
1980, ''Zájezdní'' ''hospoda'', 1990, ''Zabili'' ''básníka'', 1993). Z prozaického
díla mají dokumentární význam paměti ''Dny'' ''života''
díla mají dokumentární význam paměti ''Dny'' ''života''

Verze z 5. 4. 2016, 13:32

Ilja BART
Narození 17.5.1910
Místo narození Chrudim
Úmrtí 11.11.1973
Místo úmrtí Praha
Povolání

63- Spisovatel 64- Překladatel

68- Redaktor nebo žurnalista
Trvalý odkaz https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40169

BART, Ilja (vl. jm. Bartošek Julius), * 17. 5. 1910 Chrudim, † 11. 11. 1973 Praha, básník, prozaik, překladatel

Syn středoškolského profesora, romanisty Julia Bartoška st. (1882–1955), od 1919 ředitele českého gymnázia v Duchcově, pozdějšího aktivisty Národního sjednocení. B. vyrůstal mezi horníky, maturoval 1928 na duchcovském menšinovém reformním reálném gymnáziu. Byl pod vlivem svého strýce, právníka, volnomyšlenkáře a anarchokomunisty Theodora Bartoška (1877–1954). Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze (JUDr. 1933). Od 1929 se účastnil práce v komunistické mládeži, 1933 se stal členem KSČ. Od 1931 pracoval v Levé frontě, 1932 založil skupinu Mladá garda. Po úspěchu v mezinárodní soutěži proletářských spisovatelů žil 1934–35 v SSSR. Do Francie a do Španělska odjel 1936. Stal se válečným zpravodajem Rudého práva, Haló novin a Tvorby, bojoval na aragonské frontě, dopisoval z Barcelony a Madridu. Po návratu do vlasti (1937) nemohl najít zaměstnání, 1938 nastoupil do právního oddělení Živnobanky. 1940–43 byl vězněn v káznici ve Waldheimu, po propuštění nasazen na statku v Lysolajích jako dělník. 1945 pracoval jako vedoucí tiskového oddělení I. kraje KSČ, 1945–46 jako vedoucí kulturní referent Svazu osvobozených politických vězňů, 1946 byl na dobrovolné brigádě v Severočeském uhelném revíru. 1946–47 působil jako ředitel rozhlasu v Mostě, 1947–49 vedl oblastní úřadovnu ministerstva informací v Ústí nad Labem, 1949–50 byl redaktorem Rudého práva. 1950 mu byl uložen stranický trest důtky s výstrahou pro jeho nesouhlas s procesy. Od 1952 vykonával funkci redaktora ČTK, od 1961 byl členem vedení Odborového svazu zaměstnanců v hornictví a energetice, od srpna 1968 do dubna 1969 pracoval v Úřadu pro tisk a informace. Po druhém infarktu zůstal v invalidním důchodu, na podzim 1969 vystoupil z KSČ, krátce nato mu tragicky zemřel syn.

Básně ve Wolkerově duchu publikoval od středoškolských let; debutoval pod pseudonymem Ilja Hlučák sbírkou Slunce nad blátivým jarem (1927). Novou vlnu proletářské poezie 30. let obohatil agitačními verši politické služby a protifašistického zaměření (Písně s náhubkem, 1936). Ohlasy španělské občanské války vydal souborně ve sbírce Španělské rytmy (1957), poezii z vězení shrnul ve svazku Písně zaživa zazděného (1946). Po válce vydal řadu propagandistických improvizací a schematických básnických i prozaických knih. Vliv událostí z konce 60. let, přátelství s Vladimírem Holanem a vědomí blízké smrti vyvolaly zásadní obrat jeho poezie k intimní a reflexivní lyrice a k existenciální filozofii. Dychtivě spontánní a přitom skeptický až tragický prožitek světa i snaha po hutném metaforickém výrazu probudily B. básnické síly k výjimečnému vzepětí (Vráska, 1970, Silokřivky, 1970, Kde, 1972, Zrcadlení, 1973, a ve sbírkách vydaných posmrtně jsem ten šachový král, 1976, Můj sever, 1977, Směšné smutky, 1980, Zájezdní hospoda, 1990, Zabili básníka, 1993). Z prozaického díla mají dokumentární význam paměti Dny života (1966) a Na gestapu (1975) a svědectví o interbrigadistech Kráter se otevírá (1957). Jako překladatel se B. věnoval dílu Alexandra Sergejeviče Puškina, sovětským proletářským a válečným básníkům a jako první vydal český výbor z Federica Garcíi Lorcy (1937).

D: SČL 1, s. 26n. (kde další literatura).

L: Kunc 1, s. 20; J. Kunc, Slovník českých spisovatelů beletristů 1945–1956, 1957, s. 18n.; J. Hájek, Doslov, in: I. B., Já jsem ten šachový král, 1976; LČL 1, s. 135n.; SČL 1, s. 26n.

P: SÚA Praha a v majetku rodiny.

Martin Kučera