BARTOŠ Jan 23.2.1893-6.5.1946: Porovnání verzí
(BARTOŠ_Jan_23.2.1893-6.5.1946) |
Bez shrnutí editace |
||
| Řádek 11: | Řádek 11: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''BARTOŠ, Jan,''' ''* 23. 2. 1893 Rychnov nad Kněžnou, † 6. 5. 1946 Praha, divadelní kritik a historik, dramatik, knihovník'' | |||
Mladší bratr hudebního kritika, estetika a překladatele | |||
Josefa B. (1887–1952) a historika Františka Michálka B. | |||
(1889–1972). Pocházel z rodiny okresního hejtmana. Základní | |||
školu začal navštěvovat v Turnově, kam se rodina po | |||
otcově smrti 1894 přestěhovala. 1905 odešel spolu se svým | |||
starším bratrem Josefem na studia do Prahy: Josef na filozofickou fakultu, Jan na Akademické gymnázium. Tam 1913 | |||
maturoval. Jako gymnazista přispíval již od 1909 do časopisů, | |||
po následujících šestnáct let zejména divadelními referáty do | |||
''Národního'' ''obzoru''. 1918 vystudoval práva (JUDr.). Krátce | |||
působil jako koncipient a magistrátní úředník. Oženil se | |||
s Annou Hennerovou, mladší, 1920 tragicky zemřelou sestrou | |||
spisovatelky Marie Pujmanové. Počátkem dvacátých let | |||
se pokoušel uplatnit se jako dramatik společenskokritických | |||
her (''Pelikán'', inscenace 1920, aj.). Hlavními tématy jeho | |||
intelektuálních dramat byly však tragicky pojímané existenciální | |||
a filozofické problémy, protiklad života a smrti. 1923 | |||
se B. stal úředníkem intendatury Národního divadla. Po roce | |||
však pro neúspěch inscenací svých her, které provázely soudní | |||
pře, odešel do Národního muzea. Tam až do svého penzionování | |||
v dubnu 1946 pracoval zprvu jako knihovník, pak | |||
jako vedoucí samostatného divadelního oddělení, které tam | |||
vybudoval, a jako správce archivu. 1926 obdržel státní cenu | |||
za pirandellovsky laděnou hru ''Vzbouření'' ''na jevišti''. Dobovou | |||
kritikou byl B. považován za prokletého dramatika s vynikajícím | |||
talentem pro satirické společenské komedie. Od konce | |||
20. let se B. jako dramatik orientoval výhradně na adaptace | |||
staršího repertoáru českého divadla, od první poloviny třicátých | |||
let přesedlal na žánr divadelního dějepisectví. Ve svých | |||
nejvýznačnějších pracích ''Národní'' ''divadlo'' ''a jeho'' ''budovatelé'' | |||
(1933), ''Budování'' ''Národního'' ''divadla'' (1934) a zejména | |||
''Prozatímní'' ''divadlo'' ''a jeho'' ''činohra'' (1937) fundovaně vyložil | |||
dějiny českých scén a dosáhl těmito monografiemi uznání | |||
i u dalších generací. | |||
B. působil jako divadelník, divadelní historik, divadelní teoretik, | |||
redigoval divadelní časopisy, mj. ''Novou'' ''scénu''. Byl také | |||
jedním ze zakládajících členů a organizátorů Dramatického | |||
svazu a později Dramatického klubu. Zabýval se chiromantií, | |||
astrologií, sestavoval horoskopy pro své zejména levicově | |||
orientované přátele (Vladislav Vančura, Julius Fučík, Vítězslav | |||
Nezval), byl zastáncem radikální společenské přeměny, | |||
podílel se na četných společných podnicích levicové kultury | |||
(vystupoval zejména proti konzervatismu ve vedení Národního | |||
divadla). V soukromí vedl život podivína, stranícího se | |||
lidí. Se svými sourozenci, zejména s Františkem Michálkem | |||
B., se rozešel ve zlém. Byl opožděným představitelem dekadence, | |||
neobyčejně vzdělaným intelektuálem pronikavého | |||
ducha. Penzionování a celoživotní psychická rozervanost jeho | |||
osobnosti, podmíněná utkvělou představou smrti a zdravotními | |||
problémy (těžké poruchy štítné žlázy), dohnaly B. v den prvního výročí květnového povstání v Praze k sebevraždě. | |||
Zemřel ve Vinohradské nemocnici den poté, co se ve svém | |||
pražském bytě otrávil. | |||
'''D:''' LČL 1, s. 146. | |||
'''L:''' Album representantů, 1927; ČČM 1947, s. 96; Kulturní adresář 1936; | |||
Kunc, s. 21n.; A. Dvořák, in: Program D 48; J. Honzl, Tragický básník J. B., | |||
in: Otázky divadla a fi lmu 1945/46; nekrology: J. Honzl, in: Rudé právo | |||
14. 5. 1946; -kd, Zemřel J. B., in: Svobodné noviny 8. 5. 1946; Divadelní | |||
a literární podobizny, 1959; O. Štorch-Marien, in: Ohňostroj, 1967; F. M. | |||
Bartoš, in: Vzpomínky husitského pracovníka, 1970; OSND 1/1, s. 463; | |||
SČS, s. 18; KSN 1, s. 437; MČE 1, s. 362; DČD 3, s. 324; LČL 1, s. 146 | |||
(kde další literatura); HS 1, s. 55; PSN 1, s. 175; ČBS, s. 27; Významné | |||
osobnosti okresu Rychnov nad Kněžnou, 2001, s. 53; Tomeš 1, s. 50. | |||
Marcella Husová | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
| Řádek 19: | Řádek 86: | ||
[[Kategorie:73- Uměnovědec nebo historik umění]] | [[Kategorie:73- Uměnovědec nebo historik umění]] | ||
[[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]] | [[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]] | ||
[[Kategorie:1893]] | [[Kategorie:1893]] | ||
[[Kategorie: | [[Kategorie:Rychnov nad Kněžnou]] | ||
[[Kategorie:1946]] | [[Kategorie:1946]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] | ||
Verze z 12. 4. 2016, 10:12
| Jan BARTOŠ | |
 | |
| Narození | 23.2.1893 |
|---|---|
| Místo narození | Rychnov nad Kněžnou |
| Úmrtí | 6.5.1946 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání |
63- Spisovatel 73- Uměnovědec nebo historik umění 65- Literární historik, kritik nebo teoretik |
| Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40284 |
BARTOŠ, Jan, * 23. 2. 1893 Rychnov nad Kněžnou, † 6. 5. 1946 Praha, divadelní kritik a historik, dramatik, knihovník
Mladší bratr hudebního kritika, estetika a překladatele Josefa B. (1887–1952) a historika Františka Michálka B. (1889–1972). Pocházel z rodiny okresního hejtmana. Základní školu začal navštěvovat v Turnově, kam se rodina po otcově smrti 1894 přestěhovala. 1905 odešel spolu se svým starším bratrem Josefem na studia do Prahy: Josef na filozofickou fakultu, Jan na Akademické gymnázium. Tam 1913 maturoval. Jako gymnazista přispíval již od 1909 do časopisů, po následujících šestnáct let zejména divadelními referáty do Národního obzoru. 1918 vystudoval práva (JUDr.). Krátce působil jako koncipient a magistrátní úředník. Oženil se s Annou Hennerovou, mladší, 1920 tragicky zemřelou sestrou spisovatelky Marie Pujmanové. Počátkem dvacátých let se pokoušel uplatnit se jako dramatik společenskokritických her (Pelikán, inscenace 1920, aj.). Hlavními tématy jeho intelektuálních dramat byly však tragicky pojímané existenciální a filozofické problémy, protiklad života a smrti. 1923 se B. stal úředníkem intendatury Národního divadla. Po roce však pro neúspěch inscenací svých her, které provázely soudní pře, odešel do Národního muzea. Tam až do svého penzionování v dubnu 1946 pracoval zprvu jako knihovník, pak jako vedoucí samostatného divadelního oddělení, které tam vybudoval, a jako správce archivu. 1926 obdržel státní cenu za pirandellovsky laděnou hru Vzbouření na jevišti. Dobovou kritikou byl B. považován za prokletého dramatika s vynikajícím talentem pro satirické společenské komedie. Od konce 20. let se B. jako dramatik orientoval výhradně na adaptace staršího repertoáru českého divadla, od první poloviny třicátých let přesedlal na žánr divadelního dějepisectví. Ve svých nejvýznačnějších pracích Národní divadlo a jeho budovatelé (1933), Budování Národního divadla (1934) a zejména Prozatímní divadlo a jeho činohra (1937) fundovaně vyložil dějiny českých scén a dosáhl těmito monografiemi uznání i u dalších generací.
B. působil jako divadelník, divadelní historik, divadelní teoretik, redigoval divadelní časopisy, mj. Novou scénu. Byl také jedním ze zakládajících členů a organizátorů Dramatického svazu a později Dramatického klubu. Zabýval se chiromantií, astrologií, sestavoval horoskopy pro své zejména levicově orientované přátele (Vladislav Vančura, Julius Fučík, Vítězslav Nezval), byl zastáncem radikální společenské přeměny, podílel se na četných společných podnicích levicové kultury (vystupoval zejména proti konzervatismu ve vedení Národního divadla). V soukromí vedl život podivína, stranícího se lidí. Se svými sourozenci, zejména s Františkem Michálkem B., se rozešel ve zlém. Byl opožděným představitelem dekadence, neobyčejně vzdělaným intelektuálem pronikavého ducha. Penzionování a celoživotní psychická rozervanost jeho osobnosti, podmíněná utkvělou představou smrti a zdravotními problémy (těžké poruchy štítné žlázy), dohnaly B. v den prvního výročí květnového povstání v Praze k sebevraždě. Zemřel ve Vinohradské nemocnici den poté, co se ve svém pražském bytě otrávil.
D: LČL 1, s. 146.
L: Album representantů, 1927; ČČM 1947, s. 96; Kulturní adresář 1936; Kunc, s. 21n.; A. Dvořák, in: Program D 48; J. Honzl, Tragický básník J. B., in: Otázky divadla a fi lmu 1945/46; nekrology: J. Honzl, in: Rudé právo 14. 5. 1946; -kd, Zemřel J. B., in: Svobodné noviny 8. 5. 1946; Divadelní a literární podobizny, 1959; O. Štorch-Marien, in: Ohňostroj, 1967; F. M. Bartoš, in: Vzpomínky husitského pracovníka, 1970; OSND 1/1, s. 463; SČS, s. 18; KSN 1, s. 437; MČE 1, s. 362; DČD 3, s. 324; LČL 1, s. 146 (kde další literatura); HS 1, s. 55; PSN 1, s. 175; ČBS, s. 27; Významné osobnosti okresu Rychnov nad Kněžnou, 2001, s. 53; Tomeš 1, s. 50.
Marcella Husová