BEZRUČ Petr 15.9.1867-17.2.1958

Petr BEZRUČ
Narození	15.9.1867
Místo narození	Opava
Úmrtí	17.2.1958
Místo úmrtí	Olomouc
Povolání	63- Spisovatel
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41374

BEZRUČ, Petr (vl. jm. Vašek, Vladimír), * 15. 9. 1867 Opava, † 17. 2. 1958 Olomouc, básník, prozaik

Nejstarší ze šesti dětí středoškolského filologa, slezského buditele a odpůrce pravosti Rukopisů králodvorského a zelenohorského Antonína Vaška (1829–1880). V rodišti začal chodit do cvičné školy při učitelském ústavu, po otcově přeložení do Brna navštěvoval tamní školy, 1885 maturoval na brněnském slovanském klasickém gymnáziu. S rodným Slezskem neztratil nikdy kontakt, v mládí jezdil do Háje u Opavy pravidelně na prázdniny. 1885–88 studoval klasickou filologii na filozofické fakultě české univerzity v Praze, se zadostiučiněním prožíval rukopisnou aféru a stal se tichým stoupencem politického realismu T. G. Masaryka a Času J. Herbena, žáka svého otce. Z té doby zřejmě pocházely jeho první básnické pokusy. Studií zanechal pro špatnou sociální situaci rodiny a duševní rozvrácenost, která ho sužovala celý život. 1888–89 byl zaměstnán jako diurnista stavebního úřadu Zemského výboru pro Moravu, od dubna 1889 jako poštovní praktikant v Brně. V témže roce debutoval prozaickým pásmem Studie z Café Lustig v revue I. Herrmanna Švanda dudák pod pseudonymem Ratibor Suk. V říjnu 1891 byl jmenován poštovním asistentem v Místku, kde prožil první lásky k Marii Sagonové a Dodě Bezručové a z vlastní zkušenosti poznal život v těšínském Slezsku a v Beskydech. V září 1893 byl na vlastní žádost přeložen k městskému poštovnímu úřadu v Brně, prošel těžkou deziluzí vztahu k Františce Tomkové (Labutince), inspirující jeho milostnou poezii, a v létě 1898 onemocněl neuropsychickou chorobou s tuberkulózním chrlením krve. Do podzimu 1902, kdy znovu nastoupil do služby u brněnské nádražní pošty, se léčil v Kostelci na Hané a v Ivančicích u bratra, rodopisce Ladislava Vaška (1871–1949). V průběhu nemoci začal 1899–1900 soustavně básnicky tvořit. Poezii psal z vnitřní potřeby v situaci, kdy se domníval, že zemře, a kdy potřeboval vypovědět osud Slezska, o literaturu se mu nejednalo. Z nadosobních i existenčních důvodů se rozhodl vystoupit na veřejnost jako anonym a kryt pseudonymem P. B. zasílal jednotlivé básně majiteli Času Janu Herbenovi, který rozpoznal jejich jedinečnost a od února 1899 je průběžně otiskoval v beletristické příloze Času a pak v Besedách času. Čtenářský ohlas byl spontánní a nečekaný. Básníkův přítel Norbert Mrštík Herbenovi vyzradil autorovu identitu a způsobil tím pokles B. tvůrčí euforie. Verše psané po návratu do zaměstnání otiskoval pod pseudonymem Smil z Rolničky např. v Ostravském deníku, Právu lidu, Moravskoslezské revui i Času, ale jejich umělecká hodnota byla vesměs nižší. 1903 J. Herben vydal separátní číslo Besed Času s B. „písněmi“ pod názvem Slezské číslo (zároveň knižně v Knihovničce Času). V postupně rozšiřované podobě vycházela sbírka pod názvem Slezské písně od 1909. Původních 31 básní B. doplňoval (do 1952 vzrostly téměř na trojnásobek) o novou i dříve nezařazenou poezii. Největšího rozšíření se sbírka dočkala 1928 – toto vydání se od 1963 stalo výchozím pro další edice. Básně napsané po tomto datu se již nereeditují pro slabší úroveň i nevhodné textové úpravy. Básníkovy obavy z prozrazení se ukázaly oprávněné po vypuknutí první světové války. V září 1915 byl zatčen a obviněn z velezrady, protože jeho autorské šifry (P. B.) užil plagiátor Jan Grmela pro rusofilskou báseň uveřejněnou v Paříži. B. byl vězněn ve vídeňské Věži smrti a na brněnském Cejlu, díky znaleckému posudku literárního historika Josefa Karáska však byl v únoru 1916 propuštěn. Do konce války zůstal suspendován a neúčastnil se veřejného dění (např. odmítl podepsat Manifest českých spisovatelů). Po vzniku ČSR byl jmenován přednostou poštovního úřadu v Brně, ale místa se brzy vzdal a odešel do penze v hodnosti vrchního poštovního komisaře. Dalších třicet let prožil v soukromí, střídal pobyty v Brně, Kostelci na Hané, Brance u Opavy, Ostravici v Beskydech, od 1939 trvale v Kostelci. Přátelsky se stýkal s J. Herbenem, J. S. Macharem, O. Bystřinou, generálem J. Kunzem aj. Věnoval se jak filologii, botanice, mykologii a zoologii, tak horské turistice a psaní příležitostných básniček, z nichž některé měly zajímavý satirický a sebeironický ráz. Několika svazečky knih dokázal autenticitu svého talentu. 1946 byl jmenován národním umělcem.

Nejcennější částí B. díla je sbírka Slezské písně, z níž na padesát básní dosáhlo všeobecného uznání. Originalitou se vymykají z dosavadního českého (i evropského) literárního vývoje. Intenzita jejich výrazu i poetická vynalézavost jsou natolik nadprůměrné, že se dosud některým kritikům zdá, že je nenapsal podivínský úředník, který později většinou tvořil pouhá rýmovaná skládání. Atypičnost B. zjevu vedla k tomu, že jeho dílu a osobnosti byly věnovány stovky studií. Básník programově vystupuje jako personifikované svědomí českého Slezska – Slezské písně jsou vrcholným projevem jeho sebeuvědomění. Na druhé straně však mají zobecňující charakter, vyjadřují touhu celého národa po rovnoprávnosti, spravedlnosti a svobodě, proto sbírka mohla působit i na zahraniční čtenáře. Postsymbolistní verše básníkovy milostné nenaplněnosti jsou plodem moderního subjektivního lyrismu, jenž politickou apelativnost, sociální baladičnost i aktuální žurnalismus vhodně vyvažuje, takže jako celek působí Slezské písně jednotně. Obsahově, jazykově i z hlediska poetiky je sbírka jedním z vrcholů moderní české poezie. Celá B. básnická tvorba, a to včetně stařeckých erotických veršíků, je nepochybným výrazem jediného autorského subjektu. Slezské písně ovlivnily výtvarné a hudební umění (L. Janáček, V. Novák). O B. talentu svědčí kompozice i jazyk skladby Stužkonoska modrá (1930), sbírka Jižní Morava v písních P. B. (1933) s vynikající básní o T. G. Masarykovi Židlochovický park a posmrtně vydaná milostná lyrika cyklu Labutinka (vyd. O. Králík, 1961). Příležitostná poezie včetně satirické tvoří obsah souboru Přátelům a nepřátelům (vyd. O. Králík, V. Ficek a J. Dvořák, 1958). Ke známosti Slezských písní v zahraničí dopomohla jak krajanská vydání v USA a Anglii, tak překlady R. Fuchse, F. Werfela, J. Golla, P. Eisnera do němčiny a překlad A. Cronii do italštiny. Značně rezonovaly mezi československými dobrovolníky za obou světových válek. Hypotézy o údajně pravých autorech sbírky se nikdy nepodařilo potvrdit. Někteří badatelé uvažovali o básníkově otci, bratranci i bratru, 2003 přišel J. Drozd s domněnkou, že autorem jádra sbírky byl místecký herec Ondřej Boleslav Petr († 1893). Všechny teorie ovšem vyvracejí textologické rozbory dochovaných rukopisů. Sporná zůstává otázka rukopisné prvotiny Básně opus V., signované pseudonymem Pavel Hrzanský. Nevyzrálé dílo připsal B. jeho editor a objevitel A. Boháč. Hypotézu potvrdil rovněž grafologický rozbor. V osobním B. výtisku Slezských písní z 1937 se zachovala nepublikovaná vlastnoručně vepsaná báseň s veršem „kůň za mnou letí polodivý“, který je ústředním obrazem uvedené juvenilie. B. psal též prózu, většinou rozverně humoristickou (Studie z Café Lustig, knižně 1934, Republika před sv. Petrem, 1920, Černá hodinka, 1931, Lolo a druhové, 1937, Mláďátko, 1948). Od 1946 byl členem České akademie věd a umění.

D: V. Ficek – A. Kučík, Bibliografie P. B., sv. 1–2, 1953–1958; LČL 1, s. 222n. (kde bibliografie).

L: G. R. Opočenský, P. B., 1908; V. Martínek, P. B., 1917; Z. Bár, O P. B., 1937; K. Rektorisová, Národní umělec P. B., 1946; Pět studií o P. B., 1947; J. Janů, P. B., 1947; D. Šajtar, Prameny Slezských písní, 1954; B. Pračka – O. Králík – J. Dvořák, B. proces 1915–1917, 1964; J. Dvořák (ed.), Slezské písně v korespondenci 1898–1918, 1967; V. Justl – J. Opelík (ed.), Bezručiana, 1967; O. Králík – V. Ficek – L. Pallas, Slezské písně – historický vývoj textu, 1967; V. Sivek (ed.), Dopisy P. B. a Otakara Bystřiny 1912–1931, 1967; J. Skutil (ed.), Jižní Morava a P. B., 1967; A. Závodský, Zora básníkova života, 1967; V. Ficek, Antonín Vašek a P. B., 1969; J. Urbanec, Mladá léta P. B. Život a dílo 1867–1903, 1969; J. Polák, P. B., 1977; A. Závodský, V blízkosti básníka, 1977; O. Králík – V. Ficek, Kapitoly o P. B., 1978; P. Marek (ed.), Frygickou čapku mám, 1978; B. Štorek (ed.), Listy P. B. Janu Herbenovi z let 1898–1930, in: ČMM 63, 1978, s. 119n.; P. B., Jen jedenkrát. Zásilky Času 1899–1914 (ed. V. Macura), 1980; J. Dvořák, Bezručovské studie, 1982; P. Hrzanský, Básně opus V. (ed. A. Boháč), 1984; LČL 1, s. 219n.; F. Buriánek, P. B., 1987; J. Drozd, Autoři Slezských písní, 2003.

P: Památník P. B. Opava.

Martin Kučera