CARLONE Carlo Innocenzo 1686-17.5.1775

Carlo Innocenzo CARLONE
Narození	listopad 1686
Místo narození	Scaria u Coma (Itálie)
Úmrtí	17.5.1775
Místo úmrtí	Scaria u Coma (Itálie)
Povolání	76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=43733

CARLONE, Carlo Innocenzo (též CARLONI, Carlo, Innozenz), * listopad 1686 Scaria u Coma (Itálie), † 17. 5. 1775 Scaria u Coma (Itálie), malíř, kreslíř

Původem z rodiny štukatéra a architekta Giovanniho Battisty C., byl mladším bratrem Diega Franceska C. Jeho matka pocházela z rodiny Alliů, jeho (druhá) žena byla dcerou štukatéra Giacoma Antonia Corbelliniho. Sám rovněž začínal jako štukatér, ale záhy se přeorientoval na malířství. Byl žákem Giulia Quaglia z Laina, s nímž spolupracoval v Benátkách, Udine a rovněž v Lublani. Jeho počáteční tvorbu poznamenal vliv učitele a F. Trevisaniho. Ve 30. letech 18. století přešel na styl odlehčeného internacionálního rokoka, ve třetí fázi své tvorby po polovině 18. století se jeho paleta prosvětlila, kresba byla přitom výraznější, C. se přiblížil tvorbě G. B. Tiepola a S. Ricciho. V některých pozdních pracích lze objevit i vzor Giovanniho Battisty Pittoniho.

Po 1706 pobýval v Římě, o dva roky později působil při výzdobě kostela voršilek v Innsbrucku. 1712 pracoval pro farní kostel v Kirchbergu u Wagramu a vytvořil oltářní obraz Sv. Anna učí P. Marii v karmelitském kostele v Linci. Asi o rok později se stal freskařem ve službách pasovských biskupů. Již 1715 přišel do Vídně na přání Evžena Savojského, pro kterého realizoval fresku v mramorovém sále Dolního Belvederu (spolu s kvadraturistou Marcantoniem Chiarinim) oslavující objednavatele. Krátce nato vytvořil také nástropní obraz do schodištní haly paláce Daun-Kinských. 1717 pracoval na dekoracích zemského domu v Linci a o dva roky později na farním a poutním kostele Nejsv. Trojice v městečku Paura (obě práce prováděl s kvadraturistou Franceskem Massentou). Patrně ve stejné době působil ve württemberské rezidenci v Ludwigsburgu (dokončeno 1721) a též ve Vratislavi, v kapli tamního dómu. Až do 1723 jej zaměstnávaly práce v Horním Belvederu ve Vídni, kde (spolu s kvardaturistou Gaetanem Fantim) vyzdobil velký mramorový sál freskou oslavující opět stavebníka, prince Evžena Savojského. Prováděl ale i další fresky v Horním Belvederu (v kapli jsou signovány a datovány 1723) a současně zřejmě maloval oltářní obraz pro sirotčinec ve Vídni (signovaný a datovaný 1724). Pracoval rovněž pro vídeňský kostel sv. Michaela (1725). Na zimu se většinou vracel do svého rodiště, takže do stejného časového rámce spadají i práce v Balerně (Ticino, Švýcarsko), v Comu a Mellu. 1727 pokrýval freskou farní kostel v Groß-Siegharts (Dolní Rakousy). Krátce nato přesídlil do Prahy, kde se podílel na dekoraci barokního schodiště staroměstského paláce Clam-Gallasů, vytvořil tam fresky i v dalších dvou sálech. Ještě 1729 pobýval v Praze (nechal tam pokřtít svou dceru). 1730 byl znovu povolán do Ludwigsburgu, kde do 1733 zdobil freskami nový palác a galerii předků. Současně pracoval pro württemberský dvůr na zámku Heinsheim (1731), pro benediktinská opatství ve Weingartenu a v Einsiedelnu, po 1734 pro markraběte Karla Viléma Fridricha v slavnostním sále rezidence v Ansbachu. 1737 se vrátil do Itálie, pak vytvářel fresky dómu v Monze (po 1738), pracoval v Tagliunu (1745–47) a v Bergamu (1747). Z let 1745–46 pocházejí C. nástěnné malby ve vile hraběte Lechi v Montirone (Brescia). V Miláně působil v paláci Gallarati Scotti (1747–52), pak se znovu vrátil do Německa na zámek Augustusburg v Brühlu, kam ho povolal kolínský kurfiřt Klement August. Opět se objevil v Itálii, v Lodi, v Brescii, v paláci Gaifami dělal fresky schodištní věže. Ještě významnější jsou C. fresky v tamním kostele S. Maria degli Angeli. V Bergamu pak zdobil kostel S. Michele all’Arco a tamní dóm, působil však i na řadě dalších míst v severní Itálii a jižním Švýcarsku (Ticino). K posledním pracím patřily fresky v Cima na Luganském jezeře (Švýcarsko). Vedle tvorby fresek namaloval C. i celou řadu portrétů, zvláště svých příbuzných z rodiny Allio.

L: Thieme – Becker 6, s. 5n.; BL 1, s. 183; Toman 1, s. 124; H. Voss, Die Frühwerke von C. C. in Österreich, in: Arte Lombarda 6, 1961, s. 238n.; P. Preiss, C. I. C., in: Umění 11, 1963, s. 127n.; A. Barigozzi Brini – K. Garas, C. I. C., Milano 1967; A. Barigozzi Brini, Aggiornamenti e contributi allo studio di C. I. C., in: Arte Lombarda 49, 1978, s. 52n.; G. Schäffer, Die Werkstatt des C. I. C. in Passau (1709–1714), in: tamtéž, s. 60n.; G. Biavati, Tre disegni inediti di C. I. C.…, in: tamtéž, s. 52n.; A. Barigozzi Brini, C. I. C. Un artista fra barocco lombardo e barocco europeo, in: tamtéž, 1991, č. 3–4, s. 163n.; Saur 16, s. 450n.

Pavel Vlček