ČÁSTKA František Karel 12.2.1877-1918

František Karel ČÁSTKA
Narození	12.2.1877
Místo narození	Praha
Úmrtí	prosinec 1918
Místo úmrtí	Uralská oblast (Rusko)
Povolání	45- Voják nebo partyzán
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=136674

ČÁSTKA, František Karel, * 12. 2. 1877 Praha, † prosinec 1918 Uralská oblast (Rusko), účastník 1. odboje, bělogvardějec

Byl synem obchodníka potravinami. Vystudoval reálné gymnázium a strojní inženýrství na české technice v Praze (1901 ing.). Po praxi v karlínských strojírnách a v Chorvatsku našel zaměstnání v konstrukční kanceláři Ringhofferových závodů na Smíchově. Od studií byl členem mladočeské strany, předním funkcionářem novoslovanské mládeže a stoupencem politiky K. Kramáře. Počátkem 1915 se jako poručík 28. pěšího pluku dostal do ruského zajetí. Tam vyvíjel horlivou agitační činnost a vytrvale se hlásil do České družiny. V Rusku vystupoval jako Karel F. Časka, v Ruské dobrovolnické armádě pod krycím jménem Barkas. V červnu 1915 si ho předseda petrohradské správy Svazu česko-slovenských spolků na Rusi B. Čermák vyžádal na záruku do sekretariátu. Č. se stal jeho osobním tajemníkem a začal pod pseudonymem, který byl později jeho krycím jménem, přispívat do časopisu Čechoslovák. Na jaře 1916 se sblížil s kyjevským krajanským předákem V. Vondrákem a nastoupil na místo tajemníka Vojenské komise Svazu spolků. Když byl Vondrák zvolen do čela, stal se Č. ředitelem jeho sekretariátu. Č. náležel rovněž do redakčního kruhu časopisu Čechoslovan. Práce ve svazu měla zásadní význam, s L. Grundem vypracoval statut důvěrníků zajateckých samospráv a formálně vstoupil do řad 1. střeleckého pluku. Od května 1916 byl současně členem Klubu spolupracovníků, v němž podporoval J. Düricha, usilujícího o podřízení veškeré činnosti krajanského odboje i dobrovolnického vojska své pravomoci. Spoluzaložil ultrapravou Skupinu 14. října, posměšně nazývanou Černá ruka, a při následujících politických jednáních z konce 1916 a prvních měsíců 1917 ji často reprezentoval. Ředitelem sekretariátu zůstal i po březnové revoluci 1917, když rostla opozice proti kyjevské správě. Designovaný nový předseda Svazu spolků V. Girsa s ním zprvu hodlal spolupracovat. Pro III. krajanský sjezd vypracoval Č. zprávu o činnosti, delegáti ji však odmítli vyslechnout. Č. proto rezignoval na svou funkci a přijal místo zástupce šéfredaktora opozičního pravicového časopisu Revoluce. Po bolševickém převratu organizoval na Ukrajině krajany, zajatce a dobrovolníky, nesouhlasící s Masarykovou koncepcí neutrality. V Rostově na Donu záhy nato vstoupil do Českého dobrovolnického praporu, po ing. F. Královi ho mužstvo zvolilo velitelem (kapitán). V srpnu 1918 vyzval spolu s kpt. B. Němečkem Düricha k součinnosti. Po smrti velitele Ruské dobrovolnické armády generála Alexejeva byl jeho nástupcem generálem Děnikinem vyslán jako emisar k československému vojsku na uralskou frontu. Pravděpodobně se stal obětí bolševiků. Jeho ostatky se nenašly.

L: J. Dürich, V českých službách, 1921; F. Zuman, Osvobozenská legenda 1–2, 1922; A. I. Denikin, Očerki russkoj smuty 1–2, Paříž – Berlín 1922–1926, passim.

Martin Kučera