ČETYNA Bohumír 29.10.1906-11.1.1974: Porovnání verzí
(ČETYNA_Bohumír_1906-11.1.1974) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 2: | Řádek 2: | ||
| jméno = Bohumír ČETYNA | | jméno = Bohumír ČETYNA | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 1906 | | datum narození = 29.10.1906 | ||
| místo narození = Trojanovice | | místo narození = Trojanovice u Frenštátu pod Radhoštěm | ||
| datum úmrtí = 11.1.1974 | | datum úmrtí = 11.1.1974 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Čeladná u Frýdlantu nad Ostravicí | ||
| povolání = 63- Spisovatel | | povolání = 63- Spisovatel | ||
54- Etnograf | 54- Etnograf | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''ČETYNA, Bohumír''' ''(vl. jm. Strnadel), * 29. 10. 1906 Trojanovice u Frenštátu pod Radhoštěm, † 11. 1. 1974 Čeladná u Frýdlantu nad Ostravicí, spisovatel, historik, folklorista, vlastivědný pracovník, editor'' | |||
Nejstarší syn malého zemědělce pasekáře a dřevorubce. Bratr | |||
Antonín se stal malířem, grafikem a od 1945 profesorem | |||
na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, Josef literárním | |||
vědcem, spisovatelem, od 1956 ředitelem Slovanské | |||
knihovny v Praze, a nejmladší Václav pracoval jako dělník | |||
ve frenštátské textilce. Č. sbíral v rodišti od třinácti let pověsti | |||
a pohádky. 1918–21 navštěvoval měšťanku ve Frenštátě | |||
pod Radhoštěm, pak pracoval s otcem v lese a v hospodářství. | |||
Na přání rodiny se měl stát knězem. 1923 vstoupil do Ústavu | |||
sv. Cyrila a Metoděje, jezuitské koleje ve Velehradě u Uherského | |||
Hradiště. Pro častá onemocnění a nezájem o studium odešel | |||
již 1924 na Slovanské reálné gymnázium v Olomouci, kde | |||
na něho zapůsobil učitel češtiny a němčiny Bohumil Nypl, | |||
který ho přivedl i k prvním veršům a próze. Prvotiny publikoval | |||
např. ve ''Vůdci dorostu'', ''Nivě'', ''Ruchu'', ''Moravskoslezském'' | |||
''deníku'', ''Lidových novinách'', ''Moravských novinách'' a ve ''Studentském'' | |||
''časopisu''. Do kvinty nastoupil na Českém státním reálném | |||
gymnáziu v Brně. Tam se seznámil se spisovateli Jiřím | |||
Mahenem a s Josefem Chaloupkou; živil se kondicemi. Sextu | |||
přerušil a studia už nedokončil. 1929–31 konal prezenční | |||
vojenskou službu v Brně a v Opavě. Od 1931 pracoval jako | |||
sezonní dělník a pomáhal doma v hospodářství. 1936 navštěvoval | |||
v Praze přednášky F. X. Šaldy, Miloše Weingarta, Josefa | |||
Fischera a Aloise Musila. Díky bratrům Antonínovi a Josefovi | |||
poznal některé pražské spisovatele. 1939–41 studoval historické | |||
prameny o Valašsku, Frenštátsku a o Trojanovicích v archivech | |||
v Brně a v Kroměříži, 1941–42 pracoval jako archivář | |||
a správce muzejních sbírek ve Frenštátě pod Radhoštěm. | |||
Byl totálně nasazen v obecním úřadě v Trojanovicích, kde | |||
po osvobození zastával funkci tajemníka místního národního | |||
výboru. 1946–50 spravoval sbírky frenštátského muzea, pak | |||
se věnoval jen vlastní literární práci. V Praze se 1955 oženil | |||
s Pavlínou Přibylovou z Frenštátu. Manželství zůstalo bezdětné. | |||
Od 1955 byl členem Československého svazu spisovatelů, | |||
od 1971 vedl jeho ostravskou pobočku, a to až do své smrti. | |||
Byl pohřben na frenštátském hřbitově. | |||
Od 1920 používal pseudonym Četyna (nářeční výraz označující | |||
suchou chvoj jehličnatého stromu). Vstoupil do literatury | |||
básněmi přírodních nálad a krajinných motivů z Valašska (''Rybář'' | |||
''krásy'', 1946, verše z období 1927–34); brzy psal také prozaické | |||
žánrové obrázky ze života horalů, salašníků a pasekářů | |||
(mj. ''Povídka o Ferdišovi'', ''Poklad strýca Kulicha'' a ''Příhoda jedné'' | |||
''noci''). Ve třicátých letech byl ovlivněn surrealismem (autobiografická | |||
poéma ''Pomíjejícnost'', 1935), pokusil se o detektivní | |||
a fantastické povídky (''Dvojníci v Orionu'', ze souboru ''Povídky'' | |||
''a podpovídky ze starých i nových časů'', 1958–59), zajímaly ho | |||
osudy nezaměstnaných (''Milenci'', 1940). Svou nejvlastnější | |||
tvůrčí oblast našel ve druhé polovině třicátých let v historické | |||
próze. S ní však pozornost vzbudil až v padesátých letech, kdy | |||
začala vycházet knižně a přerostla svým uměleckým významem | |||
rámec regionální tvorby. Pro volnou tetralogii ''Hukvaldské'' | |||
''rebelie'' (1950–62, ''Valašský vojvoda'', ''Jednou za slunovratu'', | |||
''Zbojníci'', ''Živly'') čerpal látku z dějů na hukvaldském panství | |||
v majetku olomouckého biskupství v 17. a 18. století. Tato | |||
díla vystavěl na důkladném studiu jak historických pramenů | |||
v archivech, tak poznatků z archeologického výzkumu a literatury. | |||
Do nich zakomponoval milostné příběhy a vykresloval | |||
postavy a události, občas málo plasticky. Ze zamýšlené trilogie | |||
''Sága rodu Košárků'' vydal jen první díl ''Koliby v soumraku'' | |||
(1959). Přirozenou tendenci k lyrizaci uplatnil v románu | |||
''Drvaři'' (1963), mozaikovitém obraze života pasekářů a dřevorubců | |||
v okolí Radhoště na počátku samostatné republiky. | |||
Několikrát přepracovaný román se stal prvním dílem trilogie | |||
''Velká ráztoka''. Pokračováním ''Drvařů'' byla ''Ráztoka'' (1964), | |||
posledním dílem nedokončený román ''Sedm let hubených''. | |||
Osobitou a stylově ucelenou knihu představují ''Besedy na staré'' | |||
''valše'', historická próza, na které pracoval usilovně ke konci | |||
svého života a která vyšla až po jeho smrti (1974). Jde o promyšleně | |||
komponovaný cyklus vážných i humorných příběhů | |||
soustředěných kolem osoby Františka Hilšera, posledního | |||
trojanovického fojta, lidového šprýmaře a mudrce. Pro děti | |||
určil soubor sedmi obrázků zpod Radhoště od nejstarších dob | |||
po meziválečné období (''Sedmikvítek'', 1957). | |||
Věnoval se soustavně historii a národopisu rodného beskydského | |||
kraje. Psal a otiskoval pod vlastním jménem odborné | |||
studie mj. v časopisech ''Naše Valašsko'' (1940–50), | |||
''Dolina Urgatina'' (1949–50), ''Valašsko'' (od 1952), ''Radostná'' | |||
''země'' (1952 až 1957), ''Český lid'' (od 1946) a ''Časopis pro etnografii'' | |||
''a folkloristiku'', jiné rovněž samostatně, jako např. ''Trojanovice'' | |||
(1943), ''Hory a lidé'' (1944) a ''Založení železných hamrů'' | |||
''ve Frenštátě pod Radhoštěm'' (1945). Spolu s učitelem Josefem | |||
Rekem uspořádali a Č. vydal soubor lidových písní ''Trojanovice'' | |||
''zpívají'' (1944). Sám sestavil sborníky: o osvobození rodné | |||
obce ''Dědina bojuje'' (1945), ''Nejstarší kronika města Frenštát'' | |||
''pod Radhoštěm'' (1950) a ''Paměti Jana Kalusa z Frenštátu pod'' | |||
''Radhoštěm'' (1958). | |||
Od 1934 Č. spolupracoval s ostravským rozhlasem, pro nějž | |||
připravoval národopisná pásma, povídky, fejetony a hru ''Svatební smlouva'' (1958), a později s televizí. Za války i po ní psal též hry a pásma pro ochotníky (''Valašský vojvoda'', ''Valchař se směje'', ''Prorok Benátský'' ad.) či se věnoval osvětové a kulturně politické činnosti. Proslul jako skvělý vypravěč. | |||
V Trojanovicích byl 1985–89 postaven Památník bratří Strnadelů | |||
a Jana Knebla, v Novém Jičíně 2006 uspořádán seminář | |||
o Č. životě a díle. Jsou po něm pojmenovány ulice | |||
ve Frenštátě pod Radhoštěm a v Ostravě. | |||
'''D:''' SČL, s. 59n. (kde výběrový soupis díla a literatury); LČL 1, s. 498n. (kde | |||
soupis díla a literatury); L. Knězek, Krajina černá lesem. Čtení o životě a díle | |||
spisovatele B. Č., 1998 (kde soupis knižních prací), výběr: povídky a povídkové | |||
soubory: Milenci, 1940; Krajina černá lesem, 1944; Přes hranici času, | |||
1946; Valchař se směje aneb Tutlanci a pozorníci, 1958; Zahrádka trněná, | |||
1961; Stíny sedmi rudokopů. Smok na pařezu, 1971; romány: Stříbrný obušek, | |||
1972; Poselství zapomenutých, 1973; edice: Trojanovice v poezii a v próze, | |||
1945 (sborník); ostatní práce: Radhošť v minulosti a přítomnosti, 1966 | |||
(kulturněhistorický přehled); Dva staří pamětníci Alois Křoupal a Josef Kokeš, | |||
1972; dramatická pásma: Salašnické družstvo, 1952; Mírová cesta, 1953. | |||
'''L:''' R. Havel – J. Opelík (ed.), Slovník českých spisovatelů, 1964, s. 70n. | |||
(kde výběrový soupis literatury); SČS 1, s. 115n.; Slezsko 4, s. 29; Tomeš | |||
1, s. 213n.; V. Menclová a kol., Slovník českých spisovatelů, 2005, s. 128n.; | |||
M. Rusinský, Epik valašských rebelií (rozmnoženo, 1966); an., Kořeny tvorby | |||
bratří Strnadelů (rozmnoženo, 1971); J. Svoboda (ed.), B. Č. Stíny sedmi | |||
rudokopů, 1971; V. Martínek, Živné zdroje, 1972, s. 247n.; D. Šajtar, Mýtus | |||
domova (B. Č.), 1993 (analytická kritika pozůstalosti B. Č.); Region Valašsko | |||
2. 11. 1994; I. Málková – S. Urbanová, Literární slovník severní Moravy | |||
a Slezska (1945–2000), 2001, s. 55n.; M. Mikulcová – M. Graclík, Kulturní | |||
toulky Valašskem, 2001, s. 50; F. Všetička, Olomouc literární, 2002, s. 32n.; | |||
D. Šajtar, Hledání klíče. Literatura v regionu, 2005, s. 30n.; O. Šuleř, Laskavé | |||
podobizny, 2005, s. 42n.; D. Strnadel (ed.), Trojanovský horní konec. | |||
Sborník ke 100. výročí narození B. Strnadla-Č. (1906–1974), 2006; Frenštátští | |||
na svého barda nezapomněli. Spisovatel B. S.-Č. 100 let od narození, | |||
in: Zpravodaj ostravského střediska OS, 2006, č. 31 (prosinec), s. 9 (http:// | |||
www.zar.cz/pdf/c31-prosinec06.pdf ). | |||
'''P:''' Slezské zemské muzeum Opava; Památník Petra Bezruče Opava, pozůstalost | |||
B. Č. | |||
Miroslava Novotná | |||
[[Kategorie:B]] | [[Kategorie:B]] | ||
[[Kategorie:63- Spisovatel]] | [[Kategorie:63- Spisovatel]] | ||
Řádek 21: | Řádek 150: | ||
[[Kategorie:Trojanovice]] | [[Kategorie:Trojanovice]] | ||
[[Kategorie:1974]] | [[Kategorie:1974]] | ||
[[Kategorie: | [[Kategorie:Čeladná]] |
Verze z 7. 12. 2016, 12:49
Bohumír ČETYNA | |
Narození | 29.10.1906 |
---|---|
Místo narození | Trojanovice u Frenštátu pod Radhoštěm |
Úmrtí | 11.1.1974 |
Místo úmrtí | Čeladná u Frýdlantu nad Ostravicí |
Povolání |
63- Spisovatel 54- Etnograf |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45094 |
ČETYNA, Bohumír (vl. jm. Strnadel), * 29. 10. 1906 Trojanovice u Frenštátu pod Radhoštěm, † 11. 1. 1974 Čeladná u Frýdlantu nad Ostravicí, spisovatel, historik, folklorista, vlastivědný pracovník, editor
Nejstarší syn malého zemědělce pasekáře a dřevorubce. Bratr Antonín se stal malířem, grafikem a od 1945 profesorem na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, Josef literárním vědcem, spisovatelem, od 1956 ředitelem Slovanské knihovny v Praze, a nejmladší Václav pracoval jako dělník ve frenštátské textilce. Č. sbíral v rodišti od třinácti let pověsti a pohádky. 1918–21 navštěvoval měšťanku ve Frenštátě pod Radhoštěm, pak pracoval s otcem v lese a v hospodářství. Na přání rodiny se měl stát knězem. 1923 vstoupil do Ústavu sv. Cyrila a Metoděje, jezuitské koleje ve Velehradě u Uherského Hradiště. Pro častá onemocnění a nezájem o studium odešel již 1924 na Slovanské reálné gymnázium v Olomouci, kde na něho zapůsobil učitel češtiny a němčiny Bohumil Nypl, který ho přivedl i k prvním veršům a próze. Prvotiny publikoval např. ve Vůdci dorostu, Nivě, Ruchu, Moravskoslezském deníku, Lidových novinách, Moravských novinách a ve Studentském časopisu. Do kvinty nastoupil na Českém státním reálném gymnáziu v Brně. Tam se seznámil se spisovateli Jiřím Mahenem a s Josefem Chaloupkou; živil se kondicemi. Sextu přerušil a studia už nedokončil. 1929–31 konal prezenční vojenskou službu v Brně a v Opavě. Od 1931 pracoval jako sezonní dělník a pomáhal doma v hospodářství. 1936 navštěvoval v Praze přednášky F. X. Šaldy, Miloše Weingarta, Josefa Fischera a Aloise Musila. Díky bratrům Antonínovi a Josefovi poznal některé pražské spisovatele. 1939–41 studoval historické prameny o Valašsku, Frenštátsku a o Trojanovicích v archivech v Brně a v Kroměříži, 1941–42 pracoval jako archivář a správce muzejních sbírek ve Frenštátě pod Radhoštěm. Byl totálně nasazen v obecním úřadě v Trojanovicích, kde po osvobození zastával funkci tajemníka místního národního výboru. 1946–50 spravoval sbírky frenštátského muzea, pak se věnoval jen vlastní literární práci. V Praze se 1955 oženil s Pavlínou Přibylovou z Frenštátu. Manželství zůstalo bezdětné. Od 1955 byl členem Československého svazu spisovatelů, od 1971 vedl jeho ostravskou pobočku, a to až do své smrti. Byl pohřben na frenštátském hřbitově.
Od 1920 používal pseudonym Četyna (nářeční výraz označující suchou chvoj jehličnatého stromu). Vstoupil do literatury básněmi přírodních nálad a krajinných motivů z Valašska (Rybář krásy, 1946, verše z období 1927–34); brzy psal také prozaické žánrové obrázky ze života horalů, salašníků a pasekářů (mj. Povídka o Ferdišovi, Poklad strýca Kulicha a Příhoda jedné noci). Ve třicátých letech byl ovlivněn surrealismem (autobiografická poéma Pomíjejícnost, 1935), pokusil se o detektivní a fantastické povídky (Dvojníci v Orionu, ze souboru Povídky a podpovídky ze starých i nových časů, 1958–59), zajímaly ho osudy nezaměstnaných (Milenci, 1940). Svou nejvlastnější tvůrčí oblast našel ve druhé polovině třicátých let v historické próze. S ní však pozornost vzbudil až v padesátých letech, kdy začala vycházet knižně a přerostla svým uměleckým významem rámec regionální tvorby. Pro volnou tetralogii Hukvaldské rebelie (1950–62, Valašský vojvoda, Jednou za slunovratu, Zbojníci, Živly) čerpal látku z dějů na hukvaldském panství v majetku olomouckého biskupství v 17. a 18. století. Tato díla vystavěl na důkladném studiu jak historických pramenů v archivech, tak poznatků z archeologického výzkumu a literatury. Do nich zakomponoval milostné příběhy a vykresloval postavy a události, občas málo plasticky. Ze zamýšlené trilogie Sága rodu Košárků vydal jen první díl Koliby v soumraku (1959). Přirozenou tendenci k lyrizaci uplatnil v románu Drvaři (1963), mozaikovitém obraze života pasekářů a dřevorubců v okolí Radhoště na počátku samostatné republiky. Několikrát přepracovaný román se stal prvním dílem trilogie Velká ráztoka. Pokračováním Drvařů byla Ráztoka (1964), posledním dílem nedokončený román Sedm let hubených. Osobitou a stylově ucelenou knihu představují Besedy na staré valše, historická próza, na které pracoval usilovně ke konci svého života a která vyšla až po jeho smrti (1974). Jde o promyšleně komponovaný cyklus vážných i humorných příběhů soustředěných kolem osoby Františka Hilšera, posledního trojanovického fojta, lidového šprýmaře a mudrce. Pro děti určil soubor sedmi obrázků zpod Radhoště od nejstarších dob po meziválečné období (Sedmikvítek, 1957).
Věnoval se soustavně historii a národopisu rodného beskydského kraje. Psal a otiskoval pod vlastním jménem odborné studie mj. v časopisech Naše Valašsko (1940–50), Dolina Urgatina (1949–50), Valašsko (od 1952), Radostná země (1952 až 1957), Český lid (od 1946) a Časopis pro etnografii a folkloristiku, jiné rovněž samostatně, jako např. Trojanovice (1943), Hory a lidé (1944) a Založení železných hamrů ve Frenštátě pod Radhoštěm (1945). Spolu s učitelem Josefem Rekem uspořádali a Č. vydal soubor lidových písní Trojanovice zpívají (1944). Sám sestavil sborníky: o osvobození rodné obce Dědina bojuje (1945), Nejstarší kronika města Frenštát pod Radhoštěm (1950) a Paměti Jana Kalusa z Frenštátu pod Radhoštěm (1958).
Od 1934 Č. spolupracoval s ostravským rozhlasem, pro nějž připravoval národopisná pásma, povídky, fejetony a hru Svatební smlouva (1958), a později s televizí. Za války i po ní psal též hry a pásma pro ochotníky (Valašský vojvoda, Valchař se směje, Prorok Benátský ad.) či se věnoval osvětové a kulturně politické činnosti. Proslul jako skvělý vypravěč.
V Trojanovicích byl 1985–89 postaven Památník bratří Strnadelů a Jana Knebla, v Novém Jičíně 2006 uspořádán seminář o Č. životě a díle. Jsou po něm pojmenovány ulice ve Frenštátě pod Radhoštěm a v Ostravě.
D: SČL, s. 59n. (kde výběrový soupis díla a literatury); LČL 1, s. 498n. (kde soupis díla a literatury); L. Knězek, Krajina černá lesem. Čtení o životě a díle spisovatele B. Č., 1998 (kde soupis knižních prací), výběr: povídky a povídkové soubory: Milenci, 1940; Krajina černá lesem, 1944; Přes hranici času, 1946; Valchař se směje aneb Tutlanci a pozorníci, 1958; Zahrádka trněná, 1961; Stíny sedmi rudokopů. Smok na pařezu, 1971; romány: Stříbrný obušek, 1972; Poselství zapomenutých, 1973; edice: Trojanovice v poezii a v próze, 1945 (sborník); ostatní práce: Radhošť v minulosti a přítomnosti, 1966 (kulturněhistorický přehled); Dva staří pamětníci Alois Křoupal a Josef Kokeš, 1972; dramatická pásma: Salašnické družstvo, 1952; Mírová cesta, 1953.
L: R. Havel – J. Opelík (ed.), Slovník českých spisovatelů, 1964, s. 70n. (kde výběrový soupis literatury); SČS 1, s. 115n.; Slezsko 4, s. 29; Tomeš 1, s. 213n.; V. Menclová a kol., Slovník českých spisovatelů, 2005, s. 128n.; M. Rusinský, Epik valašských rebelií (rozmnoženo, 1966); an., Kořeny tvorby bratří Strnadelů (rozmnoženo, 1971); J. Svoboda (ed.), B. Č. Stíny sedmi rudokopů, 1971; V. Martínek, Živné zdroje, 1972, s. 247n.; D. Šajtar, Mýtus domova (B. Č.), 1993 (analytická kritika pozůstalosti B. Č.); Region Valašsko 2. 11. 1994; I. Málková – S. Urbanová, Literární slovník severní Moravy a Slezska (1945–2000), 2001, s. 55n.; M. Mikulcová – M. Graclík, Kulturní toulky Valašskem, 2001, s. 50; F. Všetička, Olomouc literární, 2002, s. 32n.; D. Šajtar, Hledání klíče. Literatura v regionu, 2005, s. 30n.; O. Šuleř, Laskavé podobizny, 2005, s. 42n.; D. Strnadel (ed.), Trojanovský horní konec. Sborník ke 100. výročí narození B. Strnadla-Č. (1906–1974), 2006; Frenštátští na svého barda nezapomněli. Spisovatel B. S.-Č. 100 let od narození, in: Zpravodaj ostravského střediska OS, 2006, č. 31 (prosinec), s. 9 (http:// www.zar.cz/pdf/c31-prosinec06.pdf ).
P: Slezské zemské muzeum Opava; Památník Petra Bezruče Opava, pozůstalost B. Č.
Miroslava Novotná