DANIHELKA Antonín 7.1.1909-17.3.1987

Antonín DANIHELKA
Narození	7.1.1909
Místo narození	Idrija (Slovinsko)
Úmrtí	17.3.1987
Místo úmrtí	Praha ?
Povolání	27- Hutník nebo metalurg
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=136869

DANIHELKA, Antonín, * 7. 1. 1909 Idrija (Slovinsko), † 17. 3. 1987 Praha ?, ocelářský odborník

Obecnou školu se slovinským vyučovacím jazykem vychodil v Idriji. Do 1921, kdy se rodiče vrátili do ČSR, tam navštěvoval střední školu, kterou dokončil 1927 maturitou na státní reálce v Příbrami. Na tamní Vysoké báňské škole (VŠB) vystudoval hutní inženýrství, 1932 složil II. státní zkoušku a získal titul ing. Po absolvování vojenské služby v ženijní škole pro záložní důstojníky v Litoměřicích a v Praze 1932–33 nastoupil 1934 jako provozní technik do oceláren Báňské a hutní společnosti v Třinci. Posléze přešel do oddělení výroby speciálních ocelí (zpracovávalo vojenské zakázky).

Po zabrání Těšínska 1938 se stal provozním technikem martinských a elektrických oceláren Pražské železářské společnosti v Kladně. 1942–45 patřil k místní odbojové protinacistické skupině, za což byl po válce vyznamenán. Od 1945 zastával významné místo v huti Koněv, od 1946 v Poldině huti, kde jako vedoucí oceláren působil do 1955. Jeho zásluhou byla zachována technologie výroby ušlechtilých ocelí z předválečného i válečného období. V té době bylo D. zapsáno i několik patentů a zlepšovacích návrhů. 1946 na základě práce Vedení taveb v zásadité martinské peci složil rigorózum a získal titul Dr. Mont. na VŠB Ostrava. Jejím vydáním 1948 dostala odborná veřejnost první českou vědeckou práci o teoretických základech výroby oceli.

Od 1955 pracoval D. na ministerstvu hutnického průmyslu a rudných dolů, nejprve v komisi pro vypracování generálního výhledového plánu československých hutí, poté v technickém odboru jako technolog-hlavní ocelář. 1961 nastoupil jako náměstek ředitele Hutnického ústavu ČSAV. Po jeho sloučení s Výzkumným ústavem hutnictví železa 1964 se stal náměstkem ředitele pro výzkumnou činnost. V 60. letech patřil mezi přední ocelářské odborníky u nás i v zahraničí. Účastnil se technických jednání v ocelářské sekci černé metalurgie Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), byl členem technické rady Generálního ředitelství hutnictví železa. Pronesl řadu přednášek doma i na jednáních bloku zemí RVHP. Po odchodu do důchodu 1971 pracoval 1972–83 jako hlavní projektant v Hutním projektu, kde se zabýval především přestavbou podniku Spojené ocelárny, n. p. (SONP) Kladno a rozšiřováním elektroocelárny v Dříni. 1951 se stal členem redakční komise Hutnických listů, 1959–62 zástupcem vedoucího redaktora, pak do 1972 jejich vedoucím redaktorem; byl členem hutnické společnosti v ČVTS, komise pro dějiny československého hutnictví železa (od 1979), předsedou státní zkušební komise VŠB Ostrava (1959–79, s přestávkami).

D: Dějiny hutnictví železa v Československu 2, Od průmyslové revoluce do konce 2. světové války (s kol.), 1986; Tématický plán Hutnických listů, in: Hutnické listy 18, 1963, s. 1–5; Vedení taveb v zásadité martinské peci, in: Rozpravy Svazu horních a hutních inženýrů 3, 1948, č. 1; Výzkumný ústav hutnictví železa ČSSR (s kol.), 1973.

L: M. M., Šedesát pět let Ing. Dr. A. D., in: Hutnické listy 29, 1974, s. 63 až 64; O. Bohuš, Dr. Ing. A. D. pětasedmdesátníkem, in: tamtéž 39, 1984, s. 67; týž, Za Dr. Ing. A. D., in: tamtéž 42, 1987, s. 368.

P: Archiv NTM Praha, Slovník techniků a vynálezců 1953–1956 – dotazníková akce.

Zdeněk Vácha