DAUN Leopold Josef Maria 24.9.1705-5.2.1766

Leopold Josef Maria DAUN
Narození	24.9.1705
Místo narození	Vídeň(Rakousko)
Úmrtí	5.2.1766
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	45- Voják nebo partyzán
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=136871

DAUN, Leopold Josef Maria, * 24. 9. 1705 Vídeň (Rakousko), † 5. 2. 1766 Vídeň (Rakousko), vojevůdce

Narodil se v rodině maršála Wiricha D. (1669–1741), pozdějšího knížete z Thiana, neapolského vicekrále a guvernéra Milánska, a Marie, roz. z Herbersteinu. Rod nesl jméno po městě Daun poblíž německého Trevíru. D. byl vychováván ve vojenském duchu a vzděláván s důrazem na znalosti vojenství. V otcových šlépějích nastoupil vojenskou dráhu v rakouských službách.

Již 1731 byl D. povýšen na plukovníka. Zúčastnil se tažení proti Turkům 1738–39, při němž v četných bitvách osvědčil vynikající velitelské schopnosti. Vyznamenal se i ve válkách o dědictví slezské, mj. při obléhání Prahy (1742), v Bavorsku (1743), u Hohenfriedbergu (1745) a Žďáru (poblíž Trutnova, 1745). Císařovna Marie Terezie ho 1751 pověřila uskutečněním vojenských reforem. Založil Vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, kterou také jeden čas řídil. 1753 byl vyznamenán Řádem zlatého rouna. D. se 1745 oženil s Josefou Fuchsovou-Nostitzovou (1711–1764), s níž měl dva syny a dceru.

Jako polní maršál se zapsal do historie sedmileté války. Počátkem 1757 pruská vojska pod velením krále Friedricha II. postupovala ze Saska, Slezska a Lužice do vnitrozemí Čech, v bitvě u Štěrbohol (Praha) porazila 6. 5. 1757 rakouský sbor generála Browna a oblehla Prahu. D. již před pruským vpádem do Čech začal na Moravě formovat rezervní armádu. Po zprávě o rychlém pronikání pruských vojsk do Čech se začal přesouvat směrem ku Praze. V den bitvy u Štěrbohol dosáhl Českého Brodu. Když se dozvěděl o jejím výsledku, ustoupil ke Kutné Hoře, kde zaujal vyčkávací postavení. Tam shromáždil zbytky poražených jednotek, které ustupovaly od Prahy, doplnil sbor saskými posilami na více než 50 000 mužů a vyrazil ke Kolínu proti pruským oddílům generála Beverna, k nimž se připojilo i vojsko, s nímž přispěchal král Friedrich II. od Prahy. Mezi Kolínem a obcí Plaňany došlo 18. 6. 1757 ke krvavé bitvě, v níž D. uštědřil Prusům katastrofální porážku. Ztráta více než 14 000 mužů uvedla Friedricha do stavu nervového zhroucení. Nejen, že ho zbavila pověsti neporazitelného vojevůdce (na níž si pruský král tolik zakládal), ale donutila ho zanechat obléhání Prahy a vyklidit Čechy.

Úspěšný D. byl postaven do čela armády, operující v českých zemích i v říši. 4. 10. 1758 následujícího roku připravil Friedrichovi další porážku u Hochkirchu a 21. 11. 1759 obratným manévrem uzavřel u Maxenu čtrnáctitisícový pruský sbor generála Fincka v bezvýchodném obklíčení, kterým ho donutil ke kapitulaci. Sám ale pocítil hořkost porážky v bitvě u Torgavy v listopadu 1760, kdy po úspěšném začátku utrpěl zranění, které si vynutilo jeho odsun z bojiště. D. nepřítomnost přivodila zvrat a v průběhu bitvy nakonec ústup prořídlých jednotek. Tento nezdar, stejně jako pozdější porážka u Burkersdorfu 1762 i neúspěšné dobývání pevnosti Lehnice, mu znemožnily dovršit vojevůdcovské úspěchy, a to vytlačit Prusy ze Slezska a navrátit uloupenou zemi zpět do svazku zemí Koruny české.

Ještě před koncem sedmileté války byl D. jmenován prezidentem dvorské válečné rady. Jeho názory, již poněkud konzervativní, začaly narážet na stanoviska Josefa II., který se po smrti otce (1765) stal císařem a zároveň spoluvládcem matky Marie Terezie. Zasloužilý vojevůdce D. začal být už za války kritizován za často nežádoucí váhavost z přílišného respektu vůči Friedrichovi. Již tehdy docházelo čím dál častěji k rozepřím mezi ním a polním zbrojmistrem G. E. Laudonem, který se neochotně podřizoval D. operačním rozhodnutím. Zejména po porážce u Lehnice se D. vytýkalo, že ačkoli disponoval mnohem početnějším vojskem, nezasáhl do bitvy včas a s patřičnou rozhodností (to kritizoval i Laudon osobně). Vedle Laudona byl významným císařovým spojencem i někdejší D. oblíbenec a zástupce maršál Franz Moritz Lacy, hrdina řady bitev sedmileté války, kterého císař jmenoval generálním inspektorem armády. Než stačilo dojít k významnějším konfliktům ve vedení císařské armády, D. zemřel na následky starších zranění. Pohřben byl v kapli sv. Jiří v augustiniánském kostele ve Vídni. V rakouské tradici je dodnes považován za jednu z opor Marie Terezie – tak byl zpodobněn i na pomníku císařovny od K. von Zumbusche na vídeňském Ringu.

L: Der deutsche Fabius Cunctator…, Frankfurt/Main 1759; RSN 2, s. 72; Wurzbach 3, s. 168–174; ADB 5, s. 109; OSN 7, s. 84; MSN 2, s. 68–69; NDB 3, s. 528–529; F.-L. von Thadden, Feldmarschall D. Maria Theresias größter Feldherr, Wien 1967; MČE 2, s. 37; Czeike 1, s. 619; F. Stellner, Sedmiletá válka v Evropě, 2000, passim; Kdo byl kdo – proslulí návštěvníci, 2001, s. 130; K. Richter, Třeba i železem a krví!, 2007, passim.

Karel Richter