BROŽEK Artur 30.3.1882-8.11.1934: Porovnání verzí
(BROŽEK_Artur_30.3.1882-8.11.1934) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 30.3.1882 | | datum narození = 30.3.1882 | ||
| místo narození = Třeboň | | místo narození = Třeboň | ||
| datum úmrtí = 8.11.1934 | | datum úmrtí = 8.11.1934 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
Řádek 10: | Řádek 10: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''BROŽEK, Artur,''' ''* 30. 3. 1882 Třeboň, † 8. 11. 1934 Praha, biolog, genetik, pedagog'' | |||
Narodil se jako jediný syn v rodině třeboňského berního | |||
adjunkta Hypolita B. Po smrti otce ho nejprve vychovávala | |||
matka, později dědeček, učitel Kašpar Loula, který v něm | |||
vzbudil zájem o hudbu a o přírodu, zejména o rostliny. | |||
Gymnázium začal navštěvovat v Třeboni, ale po roce se spolu | |||
s dědečkem přestěhoval k matce do Prahy a 1900 tam | |||
maturoval na gymnáziu v Žitné ulici. Již jako student se zajímal | |||
o mineralogii, zoologii a botaniku. Na pražské univerzitě | |||
vystudoval přírodní vědy, matematiku a fyziku, 1907 dosáhl | |||
hodnosti PhDr. Stal se středoškolským profesorem v Praze, | |||
poté v Roudnici a Čáslavi. Do Prahy se vrátil 1911 a začal | |||
se intenzivněji věnovat vědecké práci. Jako biolog a matematik | |||
se od 1904 zabýval variační statistikou, výsledky publikoval | |||
ve ''Věstníku KČSN''. Záhy se stal průkopníkem užití | |||
matematiky v biologii. Už v době čáslavského pobytu dospěl | |||
k přesvědčení, že otázky variability nemůže řešit pouze sama | |||
biometrika, ale že musí být zkoumány spolu s dědičností | |||
současně také na rostlinných kulturách. Po poradě s prof. B. | |||
Němcem se rozhodl experimentovat na rostlinném materiálu, | |||
a to na rostlině z čeledi krtičníkovitých – kejklířce (Mimulus | |||
L.). Pokusy prováděl třiadvacet let na rozsáhlé kultuře | |||
kejklířky v zahradě Ústavu pro fysiologii rostlin. Zjištěné | |||
údaje pečlivě protokoloval a výsledky publikoval doma i v cizině. | |||
1920 se B. v Němcově Ústavu pro anatomii a fyziologii | |||
rostlin na univerzitě habilitoval pro obor genetiky, 1927 | |||
se stal mimořádným a 1934 řádným profesorem. 1924–25 | |||
byl na studijním pobytu v USA u známého genetika Th. H. | |||
Morgana a navázal úzkou spolupráci s řadou amerických | |||
biologů. Jako pokračovatel J. G. Mendela se B. věnoval genetice | |||
a vyzdvihoval její ušlechtilé cíle. Teoreticky zkoumal | |||
biologický pojem plemene. K nauce o zlepšování dědičného | |||
základu a vývoje (eugenice) se přihlásil v knize ''Zušlechtění'' | |||
''lidstva'' (1922). Jednoznačně však odmítl rasistické teorie | |||
hlásané německými nacistickými kruhy. Začal se též zabývat | |||
cytologií ve vztahu k dědičnosti u rostlin, živočichů i u člověka. | |||
1930 vyšla v nakladatelství Aventinum jeho významná | |||
učebnice ''Nauka o dědičnosti''. Začátkem roku 1934 získal | |||
pokusný pozemek na Malé Straně při Lobkovické zahradě, | |||
jehož uspořádání věnoval až do konce života mnoho úsilí. | |||
B. se angažoval také v řadě odborných institucí. 1900 vstoupil | |||
do Klubu přírodovědeckého v Praze, na období 1914–17 | |||
byl zvolen jeho starostou a 1915 jmenován jeho čestným členem. | |||
Od 1905 působil v České společnosti entomologické, | |||
na jejíchž schůzích 1905–19 přednášel, např. 1917 měl významnou | |||
přednášku o dědičnosti a variabilitě u hmyzu. 1934 | |||
se stal mimořádným členem České akademie věd a umění, | |||
členem Masarykovy akademie práce a Československé společnosti | |||
eugenické. V zahraničí přijal členství v American | |||
Genetic Association ve Washingtonu. Zanechal 78 odborných | |||
a populárních pojednání, z nichž nejvýznamnější popisovaly | |||
pokusy s kejklířkami; dosažené výsledky dosud neztratily | |||
důležitost pro vývoj genetiky i praktické pěstitelství. | |||
'''D:''' soupis in: B. Němec, A. B., 1935, s. 32n. | |||
'''L:''' B. Němec, c. d., passim; nekrolog in: Věda přírodní 15, 1934, s. 313n.; | |||
Vesmír 13, 1934/35, s. 111; A. B., in: tamtéž 55, 1976, s. 122; Živa 27, | |||
1979, s. 140n.; ČBS, s. 69; Koleška 1, s. 17; Tomeš 1, s. 144. | |||
Zdeněk Koleška | |||
[[Kategorie:B]] | [[Kategorie:B]] | ||
[[Kategorie:6- Botanik]] | [[Kategorie:6- Botanik]] | ||
[[Kategorie:61- Pedagog]] | [[Kategorie:61- Pedagog]] | ||
[[Kategorie:1882]] | [[Kategorie:1882]] | ||
[[Kategorie:Třeboň]] | [[Kategorie:Třeboň]] | ||
[[Kategorie:1934]] | [[Kategorie:1934]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] |
Verze z 29. 12. 2016, 17:36
Artur BROŽEK | |
![]() | |
Narození | 30.3.1882 |
---|---|
Místo narození | Třeboň |
Úmrtí | 8.11.1934 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
6- Botanik 61- Pedagog |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42112 |
BROŽEK, Artur, * 30. 3. 1882 Třeboň, † 8. 11. 1934 Praha, biolog, genetik, pedagog
Narodil se jako jediný syn v rodině třeboňského berního adjunkta Hypolita B. Po smrti otce ho nejprve vychovávala matka, později dědeček, učitel Kašpar Loula, který v něm vzbudil zájem o hudbu a o přírodu, zejména o rostliny. Gymnázium začal navštěvovat v Třeboni, ale po roce se spolu s dědečkem přestěhoval k matce do Prahy a 1900 tam maturoval na gymnáziu v Žitné ulici. Již jako student se zajímal o mineralogii, zoologii a botaniku. Na pražské univerzitě vystudoval přírodní vědy, matematiku a fyziku, 1907 dosáhl hodnosti PhDr. Stal se středoškolským profesorem v Praze, poté v Roudnici a Čáslavi. Do Prahy se vrátil 1911 a začal se intenzivněji věnovat vědecké práci. Jako biolog a matematik se od 1904 zabýval variační statistikou, výsledky publikoval ve Věstníku KČSN. Záhy se stal průkopníkem užití matematiky v biologii. Už v době čáslavského pobytu dospěl k přesvědčení, že otázky variability nemůže řešit pouze sama biometrika, ale že musí být zkoumány spolu s dědičností současně také na rostlinných kulturách. Po poradě s prof. B. Němcem se rozhodl experimentovat na rostlinném materiálu, a to na rostlině z čeledi krtičníkovitých – kejklířce (Mimulus L.). Pokusy prováděl třiadvacet let na rozsáhlé kultuře kejklířky v zahradě Ústavu pro fysiologii rostlin. Zjištěné údaje pečlivě protokoloval a výsledky publikoval doma i v cizině. 1920 se B. v Němcově Ústavu pro anatomii a fyziologii rostlin na univerzitě habilitoval pro obor genetiky, 1927 se stal mimořádným a 1934 řádným profesorem. 1924–25 byl na studijním pobytu v USA u známého genetika Th. H. Morgana a navázal úzkou spolupráci s řadou amerických biologů. Jako pokračovatel J. G. Mendela se B. věnoval genetice a vyzdvihoval její ušlechtilé cíle. Teoreticky zkoumal biologický pojem plemene. K nauce o zlepšování dědičného základu a vývoje (eugenice) se přihlásil v knize Zušlechtění lidstva (1922). Jednoznačně však odmítl rasistické teorie hlásané německými nacistickými kruhy. Začal se též zabývat cytologií ve vztahu k dědičnosti u rostlin, živočichů i u člověka. 1930 vyšla v nakladatelství Aventinum jeho významná učebnice Nauka o dědičnosti. Začátkem roku 1934 získal pokusný pozemek na Malé Straně při Lobkovické zahradě, jehož uspořádání věnoval až do konce života mnoho úsilí.
B. se angažoval také v řadě odborných institucí. 1900 vstoupil do Klubu přírodovědeckého v Praze, na období 1914–17 byl zvolen jeho starostou a 1915 jmenován jeho čestným členem. Od 1905 působil v České společnosti entomologické, na jejíchž schůzích 1905–19 přednášel, např. 1917 měl významnou přednášku o dědičnosti a variabilitě u hmyzu. 1934 se stal mimořádným členem České akademie věd a umění, členem Masarykovy akademie práce a Československé společnosti eugenické. V zahraničí přijal členství v American Genetic Association ve Washingtonu. Zanechal 78 odborných a populárních pojednání, z nichž nejvýznamnější popisovaly pokusy s kejklířkami; dosažené výsledky dosud neztratily důležitost pro vývoj genetiky i praktické pěstitelství.
D: soupis in: B. Němec, A. B., 1935, s. 32n.
L: B. Němec, c. d., passim; nekrolog in: Věda přírodní 15, 1934, s. 313n.; Vesmír 13, 1934/35, s. 111; A. B., in: tamtéž 55, 1976, s. 122; Živa 27, 1979, s. 140n.; ČBS, s. 69; Koleška 1, s. 17; Tomeš 1, s. 144.
Zdeněk Koleška