DÍTĚTOVÁ Jana 7.10.1926-9.11.1991

Jana DÍTĚTOVÁ
Narození	7.10.1926
Místo narození	Plzeň
Úmrtí	9.11.1991
Místo úmrtí	Praha
Povolání	83- Divadelní interpret nebo herec
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45482

DÍTĚTOVÁ, Jana (vl. jm. Kalabzová), * 7. 10. 1926 Plzeň, † 9. 11. 1991 Praha, herečka

Pocházela z rodiny hospodského. Zájem o divadlo v ní od útlého dětství podporovala matka. V rodišti D. navštěvovala baletní školu, účinkovala jako nejmladší sólistka v dětských rolích v operetách a pohádkách v plzeňském Městském divadle. V deseti letech odešla s rodiči do Prahy, kde studovala gymnázium a 1940–41 také hereckou školu E. F. Buriana, která však byla záhy uzavřena. Během války vystřídala několik krátkých divadelních angažmá v kladenském Městském divadle (1941–43), v pražském Intimním divadle (1943–44). Po osvobození hrála u E. F. Buriana na scéně D 46 (1945–46), v divadle Československého filmu (1946–48), Divadle státního filmu (1949–50), od 1951 až do konce kariéry byla členkou smíchovského Realistického divadla, jehož herecký soubor patřil k nejlepším v Praze. D. tam začínala rolemi mladých temperamentních dívek v českém klasickém repertoáru i v inscenacích současných dramatiků (Drdovy Hrátky s čertem, Tylův Strakonický dudák, Goldoniho Mirandolina, Čapkův Loupežník). Záhy dozrála k psychologicky náročnějším rolím (Raněvská v Čechovově Višňovém sadu, Lída Matysová v Kohoutově Takové lásce, Desdemona v Shakespearově Othellovi, Anda v Šotolově Možná je na střeše kůň ad.). Úlohy ve hrách Osbornových, Ingeových či Capotových jí pak zajistily přední místo mezi herečkami její generace. Jejímu projevu nechyběl hluboký vnitřní prožitek a emocionalita. K vyjádření charakteru postav citlivě používala výrazové a mimické prostředky, uměřenou intonaci i gestikulaci. Dokázala na jevišti i stárnout (Irma v Langerově Obrácení Ferdyše Pištory nebo její poslední role Teti v Topolově Hodině lásky).

Brzy ji objevila i filmová kamera. Jako šestnáctiletou ji režisér Miroslav Cikán obsadil do role Boženky Šourkové, dcery drožkáře (Jindřich Plachta), v komedii Karel a já (1942). Úspěch tohoto filmu D. na několik let typově zařadil. Během války hrála ve filmu nejčastěji mladičké naivky (Šťastnou cestu, režie O. Vávra, 1943; U pěti veverek, režie M. Cikán, Jarní píseň, režie R. Hrušínský, 1944; Bludná pouť, režie V. Binovec, Prstýnek, režie M. Frič, 1945). S Fričem natočila po válce (1947) ještě další komedii Polibek ze stadionu. V 50. letech ztvárňovala na filmovém plátně nejčastěji uvědomělé hrdinky usilující o lepší zítřky, jak v příbězích ze současnosti, tak v tendenčních historických snímcích (Bylo to v máji, Zocelení, 1950; Dovolená s Andělem, Anna proletářka, 1952; Psohlavci, 1955; Májové hvězdy, 1959). Koncem desetiletí se uplatnila i ve dvou závažnějších dílech, a to v Kadárově a Klosově dramatu Tam na konečné (1957) a Krškově filmu Cesta zpátky (1958). V šedesátých letech se na plátně neobjevila, s jedinou výjimkou, kterou byla adaptace Kunderova románu Žert, natočená 1968 J. Jirešem. D. vytvořila významnou roli novinářky a někdejší svazačky Heleny Zemánkové, ženy manipulované hlavním hrdinou (J. Somr). Film byl brzy po svém dokončení stažen a dlouhá léta zakázán. D. se do konce života dočkala převážně jen menších a epizodních rolí stárnoucích žen, maminek a babiček ve filmech Návraty (1972), Jakou barvu má láska (1973), Dým bramborové natě (1976, zdravotní sestra Žofka Šimonová), Babičky dobíjejte přesně!, Evo, vdej se! (1983), Prodloužený čas, S čerty nejsou žerty (1984, babička Máchalová). Objevila se i ve dvou divácky velmi úspěšných komediích Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978). Její poslední filmovou epizodou se 1986 stala role vrátné v dramatu Operace mé dcery.

D. často dostávala příležitost v rozhlase, dabingu, televizních hrách (Konec velké epochy, 1966; Souboj, 1969; Ten kůň musí pryč, 1975; Případ Platfus, 1985; Naděje má hluboké dno, 1988) a seriálech Rodina Bláhova, 30 případů majora Zemana a Rozpaky kuchaře Svatopluka.

Nejvlastnějším působištěm D. však zůstalo divadlo. Na jevišti i ve filmu se často setkávala s hercem Zdeňkem Dítětem, který však nebyl jejím příbuzným. Byla dvakrát vdaná. Poprvé za filmového režiséra Vladimíra Vlčka (* 1919), jejím druhým manželem se stal herecký kolega Josef Vinklář (1930–2007), s nímž měla syna, výtvarníka Jakuba Vinkláře (* 1955).

L: FPH 1, s. 78–79 (se soupisem filmových rolí); ČBS, s. 109; Tomeš 1, s. 236; Jakub Vinklář, J. D. – Vzpomínky z lásky, 1998; Josef Vinklář, Pokus o kus pravdy, 1993; M. Fikejz, Český film, herci a herečky 1, 2006, s. 198–200; www.cfn.cz.

P: Institut umění – Divadelní ústav Praha, biografické sbírky.

Marie Makariusová