BŘEZINA Otokar 13.9.1868-25.3.1929

Otokar BŘEZINA
Narození	13.9.1868
Místo narození	Počátky u Pelhřimova
Úmrtí	25.3.1929
Místo úmrtí	Jaroměřice nad Rokytnou
Povolání	63- Spisovatel
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=43032

BŘEZINA, Otokar (vl. jm. Jebavý, Václav), * 13. 9. 1868 Počátky u Pelhřimova, † 25. 3. 1929 Jaroměřice nad Rokytnou, básník, esejista

Narodil se jako jediné dítě z třetího manželství třiapadesátiletého obuvníka Ignáce Jebavého a šestatřicetileté služebné Kateřiny, roz. Fákové. Fyzicky slabý chlapec s postižením nohy a páteře prošel nábožensky ortodoxní výchovou. Poněvadž bylo zřejmé, že nebude moci pokračovat v otcovské živnosti, rodiče mu nebránili v čtenářských, literárních a výtvarných zálibách. Zvláště matka, jíž po její smrti věnoval jednu ze svých nejkrásnějších lyrických básní, na něho měla silný vliv. Ve dvanácti letech začal psát verše. V rodišti absolvoval obecnou školu, z měšťanské školy přestoupil 1883 na doporučení katechety Václava Trubla do čtvrtého ročníku telčské reálky. Změna školy poznamenala jeho první přátelství se spolužáky Josefem Musialem a Aloisem Čermákem, jemuž věnoval před odchodem do Telče cyklus 26 básní, psaných v duchu Vítězslava Hálka. Kultivované prostředí reálky na mladého B. mocně zapůsobilo především zásluhou profesora Leandra Čecha. Tento důležitý představitel hnutí Mladé Moravy rozšířil jeho dosavadní literární zájmy zejména o poezii Nerudovu, Erbenovu a Máchovu. Zřejmě na podzim 1883 ve stesku po příteli Čermákovi napsal B. první programově koncipovanou básnickou sbírku Ohlasy duše. Třetí cyklus Básně (1886) dokazoval rozhled po poezii Čechově, Vrchlického, Zeyerově a dostupných východoevropských literaturách. Připsal jej Františku Bauerovi, nejinspirativnějšímu z druhů svého mládí, s nímž vedl od maturity (1887) až do počátku nového století intenzivní korespondenci. 1887–88 působil B. jako výpomocný učitel v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Tam poznal originální myslitelku Annu Pammrovou, propagátorku filozoficky založeného feminismu a ohnivou kritičku protipřírodního jednání člověka. S ní si dopisoval do konce svého života; osobně se setkali ještě třikrát. Pammrová otevřela B. svět filozofie Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzscheho, k níž by byl zřejmě dospěl až později; a podnítila ho ke studiu francouzského a anglosaského básnictví.

Po doplňující maturitě na pražském pedagogiu (1888) a po zkoušce na varhanní škole nastoupil v Nové Říši na Moravě jako učitel obecné školy (1888–1901). Hluboce otřesen téměř současnou smrtí rodičů v únoru 1890 začal soustavně umělecky tvořit. Vzdělával se v jazycích, literatuře a filozofii a rezignoval na osobní život, jejž kompenzoval uměleckou duchovní činností. Kontakty udržoval s okruhem České moderny (zejména F. X. Šaldou a Antonínem Sovou, zprvu s F. V. Krejčím) a 1895 byl signatářem manifestu České katolické moderny (Karel Dostál-Lutinov, Sigismund L. Bouška, Josef Florian) a spolupracovníkem Moderní revue (Arnošt Procházka, Jiří Karásek). Z později navázaných přátelství nabyl zvláštního významu vztah s Františkem Bílkem, dále s Jakubem Demlem, Milošem Martenem, Emanuelem Chalupným, Ladislavem Klímou, Emanuelem Lešehradem, Otakarem Theerem a Otakarem Fialou. Závažné stopy těchto a dalších kontaktů uchovala korespondence, vydaná souborně ve dvou svazcích. V Soběslavi složil 1894 B. zkoušku pro měšťanské školy a 1901 nastoupil na měšťanku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Učil v chlapeckých, 1905–19 v dívčích třídách, od 1914 na snížený pracovní úvazek. Od podzimu 1919 měl tvůrčí dovolenou, 1925 odešel do důchodu. 1913 byl zvolen dopisujícím, 1923 řádným členem České akademie věd a umění, 1919 byl promován doktorem filozofie h. c. Univerzity Karlovy, rok před smrtí obdržel Státní cenu za literaturu, obnos věnoval Svatoboru. Dvakrát (1921, 1928) byl navržen na Nobelovu cenu, jeho kandidatura však nebyla vzata v potaz pro absenci kvalitních překladů. Zásluhou prezidenta T. G. Masaryka se mu 1921 dostalo nabídky k řádné profesuře filozofie na brněnské univerzitě, kterou odmítl. Přestože po celý život zůstal záměrně nepolitický, za první světové války zastával v intenci své filozofické orientace humanistické protiválečné stanovisko. Po podpisu Manifestu českých spisovatelů na jaře 1917 svůj občanský postoj vyhrotil v protirakouském smyslu.

Pružinou B. uměleckého úsilí byla touha proniknout ke smyslu veškerenstva v kosmickém celku. Hlubokým filozofickým myšlením disponoval v B. případě velký básník – symbolista, architekt básnického slova a tvaru. Od první vydané sbírky bylo nepochybné, že česká poezie má v B. po Máchovi, Nerudovi a Vrchlickém dalšího svrchovaného génia. Jeho básnický zrak shrnoval dojmy reality i snů a mystických vizí, podněty světového poetického odkazu (Mickiewicz, Słowacki, Dante, Shelley, Byron, Keats, Blake, Wordsworth, Browningová, Poe, Whitman, Baudelaire, Rimbaud, Verlaine, Mallarmé, Claudel aj.) a filozofického vývoje počínaje antickým platónismem, novoplatónismem a patristikou přes starověkou Indii i Čínu, středověkou scholastiku a mystiku, renesanci a baroko k současnosti (Emerson, Kant, Schopenhauer, Nietzsche, evolucionisté aj.). Pro svoji symbolickou obsažnost, barvitou životnost a metafyzickou nabádavost byl vysoce ceněn předními domácími znalci poezie (F. V. Krejčí, F. X. Šalda, A. Procházka). Zásluhou překladů Emila Saudka se stal i oblíbencem básníků Mladé Vídně (Hugo von Hofmannsthal) a Stephana Zweiga. Zajímal se zejména o verše značného rozsahu, kam mohl vložit co nejvíc úvahových i hutných, malířsky nanášených prvků. Začínal pravidelným veršem (alexandrin, pěti- a šestistopý trochej), který později střídal splývavým, v češtině novátorským volným veršem. V dialektickém napětí obou poloh a v jejich harmonické synkrezi spočívá jedno z magických kouzel B. umění.

Prozaické debuty B. zavrhl, román zadaný k vydání si vyžádal zpět a zničil jej. Za knižní prvotinu cílevědomě zvolil až cyklus 30 básní Tajemné dálky (1895), kde se vydal na cestu za novým básnickým jazykem. Byť tematiku i formální prostředky poznamenala ještě pozdně parnasistní škola, objevily se ve sbírce básně jako Ó sílo extází a snů, Motiv z Beethovena, Návštěva, Pohled smrti nebo Vůně zahrad mé duše, které působily jako novum v české literatuře. Ladění sbírky bylo pesimistické, poznamenané smrtí matky (Matka) a existenciální úzkostí, kterou vykupovala touha po přiblížení se Tajemnému či Věčnému a po jeho emanaci v tvůrčím uměleckém aktu. Druhá sbírka Svítání na Západě (1896), obsahující 21 básní, přinesla nebývale náročné básně filozofického obsahu (Ples věčných svítání, Modlitba, Vteřiny, Tajemství bolesti, Vladaři snů, Mýtus duše, Víno silných). Kulminovala tušením záře, přicházející „ze Západů“, z krajin „snění a tušení“, odkud „hoří“ a kam směřují „extáze modliteb a umění“. Bolest tu prostoupila s tvorbou, smrt se životem. Třetí sbírka Větry od pólů (1897) znamenala svými 20 básněmi zlom v B. básnickém vývoji: vše, co je, nabývá smyslu tajemstvím zrodu, vše spoluzní a má své zdůvodnění. O sjednocené mnohosti jevů, vzpínajících se k rozprostraněnému a vše prostupujícímu Nejvyššímu, vypovídaly básně Královna nadějí, Mučedníci, Modlitba za nepřátele, Bratrství věřících, Polední zrání a Město. Buddhismem je tu inspirována Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně nebo Láska, jimiž vrcholila básníkova pansofická mystika. Sbírka Stavitelé chrámu (1899), obsahující 19 básnických skladeb, se stala oslavou tvůrčí vůle, vůle k stavitelské kreaci, překonávající všechna příkoří, protivenství i nástrahy času. Ústřední báseň Stavitelé chrámu nastínila dialekticky „hrůzu a nádheru věcí“. Metafyzika spravedlivé smrti spojila tvůrčí jedince s dělníky jejich staveb (Zem?, Tělo, Se smrtí hovoří spící). Přitom rozhodující hodnoty lze podle B. tušit v absolutnu (Apoteóza klasů, Když nebe vaše okna ozáří, Svět rostlin). „Zlé síly“, jež brání poznání, spoutává magický řetěz společné práce (Proroci, Hvězd hasnou tisíce, Milost). Poselství sbírky vyústilo do velezpěvu lidské pokory (Země vítězů) a do závěrečné básně Pozdravujeme jaro! o slavnosti vzkříšení. Tím byla připravena půda k poslední a vrcholné básnické knize Ruce (1901), sbírce nečekané metafyzické prostoty. V prokomponovaném cyklu 20 básní se kosmos personifikuje v činném a konajícím lidském množství. Sbírka je chorálem jednoty všeho a všech, budovaným s heroickou kázní. Úvodní báseň Chvíle slávy, dále Vedra, Hudba slepců, Bolest člověka, Kolozpěv srdcí, Stráž nad mrtvými, Místa harmonie a smíření, Čas vyjadřují z různých stran myšlenku nekonečnosti života a sjednocenost mrtvých, živých a nezrozených, nejpregnantněji vyjádřenou v titulní skladbě Ruce. Ruce „krutého lovce ve štvanici živlů“ jsou „šílené“, zatímco „ruce otroka polonahého u šarlatových výhní práce“ jsou „kletbou ztížené“ – tak vykrystalizovalo básníkovo sociální cítění.

Mezi roky 1902–07 napsal B. ještě 13 básní nedokončené šesté sbírky, která měla nést název Země. Autor v ní opustil volný verš a vyjadřoval se rýmovaným pětistopým trochejem, v němž usiloval o maximální oproštění výrazu. Některými básněmi (Žalm odcházejících pokolení, Hlubiny bolesti, Mýtus ženy, Nepřemožitelní rostem, závěrečná Tisíce srdcí pělo v srdci tvém) přesáhl B. dobové básnické možnosti. Rozepsanou sbírku již nedokončil, nevydal ji a zřejmě cílevědomě rezignoval na poezii.

Neméně závažnou součástí B. odkazu byly jeho prozaické eseje, v nichž formálně vytříbenými prostředky vydal počet ze svých filozofických úvah. Eseje nebyly doplňkem básní, jak se někdy soudilo, nýbrž jejich svébytným pokračováním. První cyklus Hudba pramenů (1903) byl tvořen 11 eseji, psanými v rozmezí 1896–1903; druhý svazek Skryté dějiny (souborně 1970) čítá 10 textů z let 1905 – asi 1918. Do prvního úplného vydání Hudba pramenů a jiné eseje (1989) editor zařadil rovněž dva texty příležitostné a tři z pozůstalosti, přednášku o Zeyerovi se mu nepodařilo nalézt. První svazek esejů se týká B. koncepce smyslu umění, druhý cyklus smyslu života. Duše podle básníka dojde poznání v jednotě s veškerenstvem, slovo se propojuje s obsahem Věčného. Čas mu mimo jiné aspekty vystupuje jako nenaplnění, jako zmarnění, vteřiny, jichž jsme nedosáhli. Už Šalda upozornil na B. tragismus, ale umění jako spojovník reálně prožívaného světa s tím, co je zahaleno tajemstvím, se symboly zrodu a zániku, s tajemností, znamená i naději, schopnost sebepřesahujícího vztažení k věčnosti. Na druhé straně stojí život, nejen lidí, nýbrž i přírody, a není jenom čímsi dočasným, nýbrž nabývá váhy v závratném plynutí, konání, rození a zmrtvýchvstání. Z tajemna dálek přichází svět dějin – svět bolesti – a vrací se do skrytosti, v duchovním světě nic není bez významu. Pansofickým pantheismem a výzvou k duchovnímu sjednocení oduševnělých bytostí je možno nazvat B. filozofii. Život je třeba bránit, aby se mohl podílet na vyšších útvarech duchovních světů v kosmu, s nimiž tvoří jediné bytí. Humanismus této filozofie došel vyjádření v eseji Mír z první světové války.

Na B. dílo navazovala pozdější česká poezie ve značném rozsahu (Josef Hora, Vítězslav Nezval, František Halas, Vilém Závada, Vladimír Holan, Jan Zahradníček, Jan Čep, Josef Kostohryz, František Lazecký, Václav Renč, František Hrubín, Jarmila Otradovicová). Výrazným dokladem B. vlivu jsou rozhovory, které vedl s vybraným okruhem osob, a publikace z nich vzešlé. Vyjadřovaly ovšem často spíše záměry a postoje oněch osob než samotného básníka. Plodnost jeho vlivu ještě nebyla plně rozeznána ani vyčerpána, nicméně platí i Šaldovo varování, že vedle nesporné podnětnosti B. poezie v sobě nese jisté nebezpečí symbolistní dekorativnosti, těžkého ornamentalismu a vsebeuzavření. V B. má česká kultura jednoho z největších básníků, světově srovnatelného mistra epochy symbolismu, myslitelského literáta nezaměnitelné imaginace.

D: kritické vydání: Spisy O. B., sv. 1–3, 1933 (ed. M. Hýsek); soubor esejů: Hudba pramenů a jiné eseje, 1989 (ed. P. Holman); P. Holman, Březiniana, 2003; korespondence: Dopisy O. B. Františku Bauerovi, 1929; Dopisy O. B. Emanuelu Chalupnému, 1931; Dopisy O. B. Františku Bílkovi, 1932; Listy O. B. Jakubu Demlovi, 1932; Dopisy O. B. Anně Pammrové z let 1889– 1905, 1932; Listy O. B. Anně Pammrové z let 1905–1928, 1933; Korespondence O. B. s Karlem Dostálem-Lutinovem, 1939; Vzájemné dopisy O. B. a F. X. Šaldy, 1939; Duchovní přátelství. Vzájemná korespondence Ladislava Klímy s Emanuelem Chalupným a O. B., 1940; Hledání a jistota. Vzájemná korespondence O. B. s Otakarem Theerem, 1946; Jediný život, jediná láska, 1999 (korespondence O. B. a Emilie Lakomé) (ed. P. Holman); O. B.: Korespondence 1 (1884–1908), O. B.: Korespondence 2 (1909–1929), 2004 (ed. P. Holman); Vzájemná korespondence O. B. a Sigismunda Boušky (ed. M. Červenka – P. Holman), in: Literární archiv 23, 1989, s. 7n.; bibliografie: M. Papírník – A. Zikmundová, Knižní dílo O. B., 1969; v němčině: Meiner Hände sanfte Last, Mainz 2002 (přel. W. Schamschula); P. Holman, Frequenzwörterbuch zum lyrischen Werk von O. B., 2. sv., 1998.

L: S. Zweig, O. B., 1910; E. Chalupný, Studie o O. B. a jiných zjevech českého umění a filosofie, 1912; M. Marten, O. B., 1915; M. Dvořák, Tradice díla O. B., 1928; E. Saudek, Pod oblohou O. B., 1928; A. Veselý, O. B. Osobnost a dílo, 1928; Z. Záhoř, O. B., 1928; In memoriam O. B., 1929; J. Moučka, Z rozprav s O. B., 1929; G. Picková-Saudková, Hovory s O. B., 1929; J. Rambousek, Hrst vzpomínek na básníka B., 1929; V. Závada, Za O. B., 1929; F. Pala, O. B. a hudba, in: Česká hudba 32, 1929, s. 91; L. Syllaba, Lékařská návštěva u O. B. před jeho smrtí, 1930; J. Deml, Mé svědectví o O. B., 1931; J. Doležal, O. B. Příprava k poznání jeho díla, 1931; J. Durych, O. B., 1931; J. Černoch, Zima a léto s B. a Úlehlou na jaroměřické škole, 1932; F. Bílek, Moje radost nad O. B., 1935; R. Habřina, B. a Nietzsche, 1935; P. Fraenkl, O. B. Mládí a přerod. Genese díla, 1937; A. Pammrová, Mé vzpomínky na O. B., 1940; L. Kratochvíl, B. vychovatelské poselství, 1941; V. Lesný, Básnický zápas O. B., 1945; B. Pernica, O. B. intimní, 1947; F. X. Šalda, Duše a dílo, 1947 (1. vyd. 1913), s. 131n.; O. Králík, O. B.: 1892–1907. Logika jeho díla, 1948; J. B. Čapek, Básník vesmíru a člověka, 1968; O. Fiala, Studie z novoříšského období O. B., 1969; J. Zika, O. B., 1970; Dějiny české hudební kultury 1, 1890–1918, 1972, s. 155n.; 2, 1918–1945, 1981, s. 215n.; LČL 1, s. 316n.; HS 1, s. 142; P. Holman, Frekvenční slovník básnického díla O. B., 1986 (samizdat); B. Fučík, Čtrnáctero zastavení, 1992, s. 49n.; E. Lakomá, Úlomky hovorů O. B., 1992; S. Batůšek, Katolická moderna. Karel Dostál-Lutinov, jeho přátelé a spolupracovníci, 1996, s. 90n.; SČF, s. 60n.; Slovník českých spisovatelů, 2000, s. 112; V. Binar, Jakub Deml: K Březinovi, in: Revolver Revue 5, 2000, č. 44, s. 48; M. Červenka, Dějiny českého volného verše, 2001, passim; O. B. a současnost: materiály ze sympozia konaného v Jaroměřicích nad Rokytnou, 2004 (ed. P. Holman); M. Červenka, Březinovské studie, 2005; týž, O českém verši, 2006, passim.

P: LA PNP Praha; Západomoravské muzeum v Třebíči.

Martin Kučera