DÖLLER Augustin 11.8.1872-16.1.1950: Porovnání verzí
(DÖLLER_August_11.8.1872-16.1.1950) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = | | jméno = Augustin DÖLLER | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 11.8.1872 | | datum narození = 11.8.1872 | ||
| místo narození = | | místo narození = Kovarce u Topoľčan (Slovensko) | ||
| datum úmrtí = 16.1.1950 | | datum úmrtí = 16.1.1950 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Poděbrady | ||
| povolání = 28- Strojař nebo elektrotechnik | | povolání = 28- Strojař nebo elektrotechnik | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''DÖLLER, Augustin''', ''* 11. 8. 1872 Kovarce u Topoľčan (Slovensko), † 16. 1. 1950 Poděbrady, manažer ve strojírenství'' | |||
Studoval v Karlíně (Praha) na reálce a 1893 maturoval na vyšší | |||
strojní průmyslové škole. Nastoupil do firmy Hrubý v Praze | |||
jako konstruktér, poté pracoval jako technický úředník v podolské | |||
cementárně. 1894 našel uplatnění v kyjevské Jihoruské | |||
strojírně. Stal se s titulem inženýra vedoucím ve výrobě obráběcích | |||
strojů a jeřábů, pečoval o rozšiřování a modernizaci | |||
dílen. V projektech uplatňoval nejnovější technologie, optimalizoval | |||
ekonomii provozu, organizaci práce a obchodní | |||
podmínky. 1906 přešel do Hartmannovy lokomotivky v ukrajinském | |||
Luhansku jako konstruktér parních lokomotiv. I tam | |||
se záhy vypracoval na hlavního inženýra a 1907 byl jmenován | |||
místoředitelem. Díky modernizaci výroby a D. organizačním | |||
schopnostem se lokomotivka stala předním podnikem v carském | |||
Rusku. D. zavedl i výrobu jeřábů, obráběcích a tvářecích | |||
strojů, válcovacích zařízení a stavebních ocelových konstrukcí. | |||
Nové dílny sám projektoval, řídil jejich stavbu a po zahájení | |||
provozu vybral a doporučil vedení vhodného vedoucího pracovníka. | |||
Technologické zařízení dílen volil podle obdobných | |||
podniků, zejména německých, a to nejen kvůli jeho vysoké | |||
úrovni, ale i rychle se rozvíjejícím německo-ruským obchodním kontaktům (těžké obráběcí stroje od německých firem | |||
Borsig, Reinecker, Schmalz ad.). Lokomotivka vyráběla měsíčně | |||
na 25 čtyřosých a 15 pětiosých lokomotiv pro osobní i nákladní | |||
dopravu. D. se snažil vytvářet soběstačné průmyslové | |||
komplexy s metalurgickými a obráběcími odděleními a díky | |||
svému obchodnímu rozhledu byl s to rozšiřovat výrobní programy | |||
o další perspektivní obory. V Luhansku vybudoval nejmodernější | |||
ruskou slévárnu, zavedl výrobu zařízení pro těžbu | |||
ropy, důležitou pro válečné účely, navrhl a uvedl do provozu | |||
válcovnu plechů. V době D. působení zaměstnával podnik | |||
pět tisíc dělníků. K dalším D. úspěšným aktivitám v Rusku | |||
patřily výstavba a zařízení dusíkárny v Brjansku, válcovny | |||
v Taganrogu, zavedení výroby pilníků v Putilovském zbrojním | |||
závodě v Petrohradu, zařízení mechanických zkušeben a metalografických | |||
laboratoří v několika dalších strojírenských a hutních | |||
závodech. Zpracoval dále projekty na zvýšení produkce | |||
kamenouhelných ukrajinských dolů, na výstavbu továrny | |||
pro výrobu kotlů, vagonů a na vybudování železárny s vysokými | |||
pecemi a ocelárnou. Jejich realizaci však přerušila první | |||
světová válka. Během ruské občanské války se D., tak jako | |||
většina českých odborníků, 1919 vrátil do Československa. | |||
Mezi inženýry, kteří našli před válkou významné uplatnění | |||
v ruském strojírenském průmyslu, byl pokládán za vynikajícího | |||
odborníka. Proto uspěl jako žadatel o místo v plzeňských | |||
Škodových závodech, v nichž nastoupil v září 1920. Továrna | |||
v té době vyráběla kolejová vozidla a významně se podílela | |||
na rozšiřování nejen československé železniční sítě, ale exportovala | |||
i do zahraničí. D. rychle zavedl výrobu parních lokomotiv, | |||
zmodernizoval hutní oddělení. Začal rozvíjet obchodní | |||
styky s Lotyšskem, Rumunskem a Jugoslávií, které patřily | |||
k významným obchodním partnerům Škodovky jak v oboru | |||
železniční dopravy, tak ve zbrojní výrobě. 1930 byl jmenován | |||
v koncernu ředitelem pro výstavbu nových výrobních objektů, | |||
modernizaci strojového parku a organizaci výroby. | |||
Nepřetržité pracovní vypětí ovlivnilo D. zdraví i osobní život. | |||
Nezaložil rodinu. Propukla u něj srdeční choroba. Koncem | |||
1931 po delší zdravotní dovolené v lázních Poděbrady odešel | |||
do důchodu a opustil Plzeň. Generální ředitelství Škodovky | |||
v Praze s ním ještě podepsalo konzultační ujednání a D. zůstal | |||
poradcem pro provádění stavebních a výrobních investic. | |||
1940 platnost smlouvy vypršela, vedení mu však ještě do 1942 | |||
poskytovalo k důchodu měsíční finanční výpomoc. | |||
'''P:''' Archiv Škoda, Plzeň. | |||
Vladislav Krátký | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:28- Strojař nebo elektrotechnik]] | [[Kategorie:28- Strojař nebo elektrotechnik]] | ||
[[Kategorie:1872]] | [[Kategorie:1872]] | ||
[[Kategorie:Kovarce]] | |||
[[Kategorie:1950]] | [[Kategorie:1950]] | ||
[[Kategorie:Poděbrady]] |
Verze z 26. 1. 2017, 08:01
Augustin DÖLLER | |
![]() | |
Narození | 11.8.1872 |
---|---|
Místo narození | Kovarce u Topoľčan (Slovensko) |
Úmrtí | 16.1.1950 |
Místo úmrtí | Poděbrady |
Povolání | 28- Strojař nebo elektrotechnik |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=66993 |
DÖLLER, Augustin, * 11. 8. 1872 Kovarce u Topoľčan (Slovensko), † 16. 1. 1950 Poděbrady, manažer ve strojírenství
Studoval v Karlíně (Praha) na reálce a 1893 maturoval na vyšší strojní průmyslové škole. Nastoupil do firmy Hrubý v Praze jako konstruktér, poté pracoval jako technický úředník v podolské cementárně. 1894 našel uplatnění v kyjevské Jihoruské strojírně. Stal se s titulem inženýra vedoucím ve výrobě obráběcích strojů a jeřábů, pečoval o rozšiřování a modernizaci dílen. V projektech uplatňoval nejnovější technologie, optimalizoval ekonomii provozu, organizaci práce a obchodní podmínky. 1906 přešel do Hartmannovy lokomotivky v ukrajinském Luhansku jako konstruktér parních lokomotiv. I tam se záhy vypracoval na hlavního inženýra a 1907 byl jmenován místoředitelem. Díky modernizaci výroby a D. organizačním schopnostem se lokomotivka stala předním podnikem v carském Rusku. D. zavedl i výrobu jeřábů, obráběcích a tvářecích strojů, válcovacích zařízení a stavebních ocelových konstrukcí. Nové dílny sám projektoval, řídil jejich stavbu a po zahájení provozu vybral a doporučil vedení vhodného vedoucího pracovníka. Technologické zařízení dílen volil podle obdobných podniků, zejména německých, a to nejen kvůli jeho vysoké úrovni, ale i rychle se rozvíjejícím německo-ruským obchodním kontaktům (těžké obráběcí stroje od německých firem Borsig, Reinecker, Schmalz ad.). Lokomotivka vyráběla měsíčně na 25 čtyřosých a 15 pětiosých lokomotiv pro osobní i nákladní dopravu. D. se snažil vytvářet soběstačné průmyslové komplexy s metalurgickými a obráběcími odděleními a díky svému obchodnímu rozhledu byl s to rozšiřovat výrobní programy o další perspektivní obory. V Luhansku vybudoval nejmodernější ruskou slévárnu, zavedl výrobu zařízení pro těžbu ropy, důležitou pro válečné účely, navrhl a uvedl do provozu válcovnu plechů. V době D. působení zaměstnával podnik pět tisíc dělníků. K dalším D. úspěšným aktivitám v Rusku patřily výstavba a zařízení dusíkárny v Brjansku, válcovny v Taganrogu, zavedení výroby pilníků v Putilovském zbrojním závodě v Petrohradu, zařízení mechanických zkušeben a metalografických laboratoří v několika dalších strojírenských a hutních závodech. Zpracoval dále projekty na zvýšení produkce kamenouhelných ukrajinských dolů, na výstavbu továrny pro výrobu kotlů, vagonů a na vybudování železárny s vysokými pecemi a ocelárnou. Jejich realizaci však přerušila první světová válka. Během ruské občanské války se D., tak jako většina českých odborníků, 1919 vrátil do Československa.
Mezi inženýry, kteří našli před válkou významné uplatnění v ruském strojírenském průmyslu, byl pokládán za vynikajícího odborníka. Proto uspěl jako žadatel o místo v plzeňských Škodových závodech, v nichž nastoupil v září 1920. Továrna v té době vyráběla kolejová vozidla a významně se podílela na rozšiřování nejen československé železniční sítě, ale exportovala i do zahraničí. D. rychle zavedl výrobu parních lokomotiv, zmodernizoval hutní oddělení. Začal rozvíjet obchodní styky s Lotyšskem, Rumunskem a Jugoslávií, které patřily k významným obchodním partnerům Škodovky jak v oboru železniční dopravy, tak ve zbrojní výrobě. 1930 byl jmenován v koncernu ředitelem pro výstavbu nových výrobních objektů, modernizaci strojového parku a organizaci výroby.
Nepřetržité pracovní vypětí ovlivnilo D. zdraví i osobní život. Nezaložil rodinu. Propukla u něj srdeční choroba. Koncem 1931 po delší zdravotní dovolené v lázních Poděbrady odešel do důchodu a opustil Plzeň. Generální ředitelství Škodovky v Praze s ním ještě podepsalo konzultační ujednání a D. zůstal poradcem pro provádění stavebních a výrobních investic. 1940 platnost smlouvy vypršela, vedení mu však ještě do 1942 poskytovalo k důchodu měsíční finanční výpomoc.
P: Archiv Škoda, Plzeň.
Vladislav Krátký