ENGELMÜLLER Ferdinand 22.12.1867-29.9.1924

Ferdinand ENGELMÜLLER
Narození	22.12.1867
Místo narození	Praha
Úmrtí	29.9.1924
Místo úmrtí	Praha
Povolání	76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik 45- Voják nebo partyzán
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46275

ENGELMÜLLER, Ferdinand, * 22. 12. 1867 Praha, † 29. 9. 1924 Praha, malíř, pedagog, účastník 1. odboje

Narodil se v rodině zámožného rukavičkáře a jeho francouzské ženy. Jeho bratry byli divadelní historik Karel E. (1872–1950) a Emil E. (1873–1944), velkoobchodník, organizátor živnostenských korporací. E. od dětství kreslil. Po maturitě na gymnáziu byl 1889 bez zkoušky přijat do krajinářské školy J. Mařáka na pražské Akademii výtvarných umění, absolvoval 1894. Poprvé vystavoval na Zemské jubilejní výstavě 1891, představil se rozměrným plánem v duchu A. Chittussiho Na mrtvém rameni Labe. 1896 spoluzakládal SVU Mánes a stal se jeho jednatelem, po neshodách 1898 přestoupil do Jednoty umělců výtvarných. 1897 založil malířskou školu, z níž vyšli O. Nejedlý, O. Štáfl, J. Šetelík ad., po získání státní subvence se škola od 1920 stala přípravkou AVU. 1907–08 žil v umělecké kolonii Worpswede a u L. Dilla v Dachau u Mnichova. Studijní cesty konal po Německu, Itálii, Nizozemsku, Švýcarsku, Rusku, Francii, Tyrolsku, Slovensku. 1908 byl zvolen členem Rodinovy Union internationale des Beaux-Arts. V květnu 1916 se přestěhoval do Hrzánského paláce v Loretánské ulici na Hradčanech, který zakoupil z výnosu svých knižně vydaných malířských alb a kde po jeho smrti zřídil syn Ferdinand E. ml. otcovo muzeum, které bylo i s E. malířskou pozůstalostí během okupace rozkradeno nacisty. Patřil k novoromantickým krajinářům melancholických přírodních záběrů, staropražských zákoutí a pohledů na architekturu měst. Ve své době měl evropský ohlas a E. obrazy pronikly do světových galerií. Do české krajinomalby zavedl pastel zdokonalený objevem techniky impregnace. V polovině 90. let maloval s A. Slavíčkem v Polabí, po 1894 zesílil vedle vlivu Mařákova (lesní interiéry) i vliv symbolisty A. Böcklina, který ho vedl k malbě dekadentních nálad a snových vizí, někdy s figurální stafáží. Na přelomu století zaujaly v E. tvorbě přední místo obrazy parků a starých zahrad. Od 1902 se koncentroval na rozměrný cyklus olejů Česká krajina, v němž chtěl zachytit typické proměny českých regionů v různých denních a ročních dobách (Českomoravská vysočina, Šumava, Třeboňsko aj.). Fantazijní krajiny nabyly po jeho návratu z německého pobytu převahy a v E. početném díle začala převažovat manýra. Napsal teoretickou práci Cesty k malířskému umění (1923). Příležitostně se věnoval i loutkářství. Svými loutkářskými pracemi, určenými pro rodinné a ochotnické scény, se zařadil do skupiny českých výtvarníků, kteří se snažili v opozici k tradičnímu loutkovému divadlu přinést nové podněty a povznést moderní české loutkářství na vyšší uměleckou úroveň.

Od 90. let podporoval pokrokářské hnutí. V Hrzánském paláci, kde kdysi bydlel T. G. Masaryk, zřídil společenské středisko, napojené na síť domácího protirakouského odboje. V konspirační Maffii byl činný jako spojka vídeňské odbojové centrály J. S. Machara (1915–16), po jeho zatčení se stal důvěrníkem předsedy Maffie P. Šámala, informace získané od přátel z Mnichova předával později i B. Štěpánkovi. Soustředil u sebe zpravodajský materiál z německých a vídeňských uměleckých kruhů. 1917–18 spolupracoval se sochařem J. Čapkem. Od léta 1918 sloužily jeho sklepy jako možné skladiště zbraní pro případ ozbrojeného povstání. Během války sbíral dokumenty o činnosti domácího odboje, které se nedochovaly.

L: OSN 8, s. 617; 28, s. 385; OSND 2/1, s. 427; ČBS s. 133; Toman 1, s. 201–203; F. Engelmüller ml., F. E. Přehled důležitých životních a uměleckých dat, 1929; NEČVU 1, s. 163; M. Kodl – M. Zachař, Mařákova škola, 2007, s. 39–41; Slovník prvního československého odboje 1914–1918, 1995, s. 38; Knížák, s. 238–241; http://archiv.narodni-divadlo. cz (s J. Kotěrou návrh dekorací k Rusalce A. Dvořáka, 1901).

P: LA PNP Praha, torzo osobní pozůstalosti; Archiv NG Praha; DÚ Praha, dokumentace.

Martin Kučera